ARNOŠT LUSTIG - MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU

Arnošt Lustig (1926-2011) patřil k předním českým spisovatelům a humanistům světového významu. Narodil se roku 1926 v Praze v rodině maloobchodníka. Svůj literární styl opírá o životní zkušeností a osud. Jako osoba židovského původu byl vyloučen za okupace z měšťanky a deportován do terezínského ghetta. Později prošel i dalšími koncentračními tábory (Osvětim, Budhenwlad). V dubnu 1945 se mu podařilo uprchnout z transportu smrti do Dachau a zúčastnil se květnového povstání v Praze. Během války přišel téměř o celou rodinu a téma holocaustu je také hlavní linií jeho literární tvorby. Po válce, v roce 1946, studoval na Vysoké škole politických a sociálních věd, začal přispívat do novin a časopisů. Vedl kulturní rubriku Mladého světa a stal se scénáristou Čs. filmu. Po roce 1968 však Arnošt Lustig emigroval a odešel přes Itálii, Izrael a Jugoslávii do USA, kde přednášel na několika univerzitách. Po roce 1989 se vrátil do Česka, kde žije dodnes. Jeho nejznámějšími díly jsou DÉMANTY NOCI (1958), DITA SAXOVÁ (1962), MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU (1964) ad.

Celková charakteristika

Nejznámější Lustigova novela patří k tomu nejlepšímu, co kdy autor napsal. Tato kniha zachycuje bezohlednou a cynickou hru nacistické moci s lidskou nadějí a touhou po životě. Ztvárnění příběhu nevinného děvčete, které má odvahu pomstít se za své pokoření, se dostalo mnoha ocenění včetně nominace na nejprestižnější americkou literární cenu. Právě ta blažená nevědomost je na celé knize to nejkrásnější, ale zároveň také nejsmutnější, neboť jí prohnaně využívají jiní k vlastnímu prospěchu. O čem to lidé na rampě mluvili? Nač jsou zde stále zatěžovány pece? A z čeho je ten černý dým, který se vznáší nad táborem?

Odvedle z tábora sem přicházel kouř černější než soumrak; vylil se vlna za vlnou a podivně páchl. Kateřina Horovitzová si ucpávala nos celou tu chvíli, co pan Brenske mluvil; měla neustále týž vtíravý dojem, jako by kouř nevycházel z komínů v táboře, ale přímo z jeho úst. Popírala v jednou kuse sama sobě, co už věděla možné z domova a co tušila z náznaků krejčího, jako by se taková pravda příčila i chápání těch, co byli postiženi. Co se to tam vedle pálilo? Jaké to byly látky a kolik jich bylo? Co to jen připomínalo spálenou kůži, vařené mýdlo, pražené kosti a tuk; co to mohlo být? Bránila se v duchu důsledkům svého tušení.

(str. 45)

Psychologické dílo z temného období dějin lidského pokolení, kdy jedna židovská dívka díky jedné pronesené větě nevědomky oddálila svou smrt a pokusila se vykoupit život svůj i svých blízkých.

Nakonec však dospívá ke strašnému poznání, kdy má odvahu pomstít se za své pokoření a v poslední chvíli se vzepře, i když ví, že svůj osud stejně nezmění.

Hlavní postavy

Mezi hlavní postavy bezesporu patří Kateřina Horovitzová, jejíž jméno je v samotném názvu novely. Jedná se o devatenáctiletou židovskou tanečnici, v níž se mísí dívka s ženou. Kateřina byla společně s celou svou rodinou deportována do koncentračního tábora, kde ji na rampě zachraňuje americký voják před jistou smrtí. Nejprve je nám představena jako tichá dívka, která se snaží zachránit i svou rodinu. Netuší, že její blízcí jsou již dávno mrtví. Zdráhá se uvěřit, že by táboru unikla. Když však zrada vyjde najevo, statečně předstoupí a udělá dosud nevídaný čin. Ten, kdo Kateřinu Horovitzovou zachránil před plynem, nebyl nikdo jiný než židovský obchodník Herman Cohen, který ještě před válkou emigroval do Ameriky. Když se s přáteli vracel do okupované Itálie, byl zajat německými vojáky a transportován do zajateckého tábora. Jelikož jako jediný ze skupiny zajatců umí německy, stává se jejich mluvčím.Zde mu bylo slíbeno, že pokud zaplatí určitou sumu, bude mu výměnou za německé vojáky umožněn návrat do Ameriky.

(str. 60)

Zásadní roli má v příběhu také pan Bedřich Brenske, příslušník německé tajné služby, který zajatce dostal na starosti. Pan Brenske si hoví v dlouhých proslovech, kdy možná pronese spoustu slov, ale v podstatě nic neprozradí. Vyjadřuje se oklikou, mlží informace, stále něco zastírá a také něčeho pořád lituje. Jeho úkolem je z Američanů vytáhnout co nejvíce peněz. Často používá dvojsmyslů a jeho práce ho baví; rád si s ostatními pohrává. Čtenáři je zde překládán mistrný manipulátor a naprosto bezpáteřný člověk, který mnohokrát opakovaným "konečným zúčtováním" či "konečným řešením" rozhodně nemyslí nic dobrého.

"Ovšem, ovšem," řekl zamyšleně pan Brenske. "Myslím, že na této zemi nežije, chci říci, že byste možná mezi poledníky a rovnoběžkami glóbu nenašel jediného člověka, který by to mohl vyvrátit. Stane se všechno, jak jsme řekli. Konečné řešení už je na dosah ruky. Sami se přesvědčíte. Vaše starosti shoří jako seno. Ze zkušenosti mohu osobně dosvědčit, že lidé často nevěří některým věcem, které se jich nejbytostněji týkají, dokud se o nich nepřesvědčí právě na vlastní kůži. Je to velmi zajímavé, opravdu. Ale to už jsem v této chvíli zase odbočil a každého především zajímá jeho vlastní záležitost. Nesmíme se dát deprimovat. Chceme odepsat navzájem likvidace této výměny z našich položek co nejspolehlivěji. Musíte poslouchat. Než budeme na místě, které vás všechny uspokojí a proti němuž, doufám, nemáte námitek, chci vynaložit nejlepší ze svých schopností, abych tuto cestu pro každého z vás učinil snesitelnou. Jsem si jist, že už nebudete protestovat, dovedu-li vás ke konci. Bez kázně by se to však jen ztížilo."

(str. 92 - 93)

Ze skupiny amerických zajatců poté stojí za zmínku pan Rappaport-Lieben, který už dopředu tuší, že to nemůže dopadnout dobře. Za své nemístné poznámky a pobuřující výkřiky je ještě ve vlaku zastřelen. Dalšími výraznými postavami jsou ještě krejčí, jež měl tu poctu a mohl pány spatřit jak před odjezdem do přístavu, tak při jejich návratu a cestě na smrt; a rabín Dajem, který sídlí v sušírně vlasů.

Kompozice a děj

Námětem Lustigovy novely byly dvě skutečné události, které skloubil dohromady. První byl příběh zajatých židovských podnikatelů, který Němci roku 1943 zajali na Sicílii a pod záminkou, že je vymění za své zajatá důstojníky, od nich získali kontakty na jejich peněžní konta v neutrálních zemích a poté je zabili. Druhou byl osud mladé a krásné polské herečky, která při cestě do plynové komory vytrhla německému důstojníkovi zbraň a zastřelila ho. Próza, kterou autor podle všeho sepsal během jedné noci, má tři číslované části a děj se odvíjí ve spirále, kdy končí i začíná v Osvětimi, kam se vlak se zajatci třikrát vrací. S každým jejich návratem je jejich víra v Brenskeho sliby menší, až se v závěru naprosto vytrácí.

Příběh začíná v synagoze u tábora, kde se skupina dvaceti Židů, válečných zajatců, připravuje na cestu za svobodou - mají být podle všeho vykoupeni za německé důstojníky. Mezi nimi se ocitá i mladá polská tanečnice, Kateřina Horovitzová, kterou si mluvčí zajaté skupiny, pan Herman Cohen, vyžádal, když ji na rampě uslyšel říkat větu: "Ale já nechci zemřít..." Kateřina se za svůj projev slabosti cítí provinile, zároveň se jej však snaží ospravedlnit. Dokud jsou ještě v táboru, má jen jedno přání - kontaktovat svou rodinu, vyřídit jim, že je miluje a ubezpečit je, že se taktéž pokusí o jejich vykoupení. Náhodou se jí naskytne příležitost, jak jim poslat krátký vzkaz. Když poté nahlas vysloví prosbu své blízké před odjezdem ještě jednou vidět, člověku až běhá mráz po zádech, když pan Brenske odhaluje její skrýš a cituje její slova.

"Ráda bych poslala rozloučení otci a matce, mohu-li tak učinit. Směla bych se s nimi ještě obejmout?"

Řekla to jako dítě. Ale na odpověď čekala jako odsouzenec, který už dospěl a dosáhl prahu stáří.

Krejčí se nahrbil a hleděl na zem.

Pan Brenske se usmíl, jako by šlo o jeho vlastní rodinu.

"Zajisté, chápu. Jenže jak to provést, jsou-li vaši blízcí v tomto okamžiku poněkud vzdáleni a my musíme nastoupit neprodleně cestu, abychom ušli pumovým útokům. Jakpak bychom to tedy udělali?"

Svraštil čelo a uchopil si bradu do dlaně a sevřel svou růžovou bezvousou kůži mezi palcem a ukazovákem jako mudrc, který hledá spravedlivé, ale těžké vyřešení. (Mezitím sem vstoupil adjutant pana Brenskeho a podal mu depeši a odešel.)

"Patrně se budeme muset spolehnout na cestu tak říkajíc poštovní," řekl ještě pan Brenske, dívaje se zároveň do kabelogramu. "Můžete napsat, dejme tomu, na dno kufru pod spodní víko některé ze schránek na prádlo, že je líbáte a že věříte."

(str. 41)

Po nějaké době se pánové konečně vypravují na cestu. Zpočátku jsou dost nedůvěřiví, přece jen se ocitli na nepřátelském území, ale jejich pochybnosti jsou posléze zahnány, když sedí v jedoucím vlaku a v ruce drží americké pasy. Tábor se všemi svými tajemstvími se jim vzdaluje a oni postupně zapomínají na hrozící nebezpečí. Někde v přístavu na ně čeká loď, která je odveze za svobodou. Komu teď záleží na nějakém táboře? Podle všeho nemožné se stalo skutkem - unikli, dostali se za jeho zdi. A ať měli ty nejpodivnější a nejstrašnější podezření ohledně jeho účelu, už na tom nezáleží, protože jich už se toto téma netýká.

(...) Byla to i pro ni úžasná železná hudba kolejí a kol, v jejich melodii bylo přespříliš prostoru pro bohatou obrazivost, jako měla, a přece si připadala jako pták, který se choulí blízko svého hnízda, zatopeného prudkou vodou nebo ohroženého ohněm a dýmem, a lekla se toho. Patrně to směla prožívat takto jen ona a pan Rappaport-Lieben, protože pan Herman Cohen dával stále více přednost tichému vyčkávání, co bude v přístavu. Ano, byl už tak daleko, že předběhl v duchu celou tu cestu a hnán pocitem odpovědnosti dokončit v úloze prostředníka a tlumočníka své poslání co nejlépe, myslel na přístaviště a na loď na to, co bude potom.

(str. 60)

Pak stál rabín Dajem z Lodže stranou, nevšímaje si pana Rappaporta-Liebena, právě tak jako si ho nevšímal pan Brenske, a zpíval, nechávaje jednu ruku na zatemnění okna kupé, aby je snad někdo z přítomných pánů nechtěl znenadání otevřít násilím, a druhou ve vzduchu žehnal Kateřině Horovitzové, která se bála, že rozumí, proč zpíval zpět za mrtvé.

"První a poslední," říkal, "a mlha a noc a oheň." V jeho slovech rozuměla ještě výroku "odpustil jsem," který se několikrát opakoval, a pak právě naopak, "neodpouštěj", a zachvěla se.

A pak řekl tu větu, z níž porozuměla více, o přístupu do svatyně a o občerstvení z plamenů edenských. Byla bledá jako falešná nevěsta, kterou prve líbal pan Herman Cohen na rty, jak je to nutné při židovských svatbách.

(str. 82)

A rabín Dajem z Lodže začal hladit Kateřinu Horovitzovou po vlasech, jako už jednou, a po tvářích. Říkal jí stále:

"Ty má maličká, ty má něžná, ty má statečná. Pochváleno budiž tvoje jméno, dříve než jméno boží. Ty má kurážná, ty má bojující. Stokrát budiž pochváleno tvoje jméno."

A pak se díval, jak hořelo její tělo, zbaveno předtím vlasů, a říkal vše znova ve svém zpěvu, kterému pan Bedřich Brenske ani jeho adjutant a ostatní nerozuměli. "Stokrát kurážná, stokrát dobrá, tisíckrát spravedlivá, tisíckrát krásná."

(str. 115)

Jazyk a styl

Autor se vyjadřuje věcně a jazyk dramaticky nepřepíná. K emotivně laděným výrazům se uchyluje jen ve vyhrocených situacích. Setkáváme se zde s barvitým popisem prostředí i postav, jejichž charakteristika a povahové rozdíly jsou nám předkládány prostřednictvím jejich promluv. Značná pozornost je kladena taktéž psychice postav, kdy např. stále silnější vnímání hrůzností lágru značně přispívá ke gradaci. Příběh je psán z pohledu vypravěče (er-forma). Je zde uplatněn vyprávěcí a popisný slohový postup.

Ukázka

"Kdepak ty tvoje přenáramné nožky tančily, jak jsme tu o tom už slyšeli? No, pověz nám to, nebo alespoň ukaž."

Možná že i v té chvíli byla ještě tvář Kateřiny Horovitzové zpola dětská, ale kdo uměl číst v lidských očích, našel tu zralé poznání. Čekala, co první důstojník ještě řekla; opravdu nelenil.

"Nu, dali, dali, dolů s těmi krásnými hadříky," pobídl ji, "všechno, co máš na těle, beztak pochází tady odtud; a co máš po tím, s tím se asi také sejdeš naposled tady; nemusíš s tím dělat tolik cavyků."

A nedívaje se na její oči, svítící nejen poznáním, nýbrž i nenávistí, vysvětlil se smíchem:

"My jsme přece všichni kolem tebe, jak tu civíme a ztrácíme svůj drahocenný čas, na výši situace a všechno samosebou

víme, ledaskde jsme už byli a všelicos viděli. Na švýcarské půdě až na tebe čekají, to je fakt, nejspíš na vysokých kopcích, kde je soušek první třídy, ale chtějí tě mít čistou jako lili; a to už se bez koupání neobejde."

Při posledních slovech lítostivě zvážněl. Pokročil k ní blíž a dělal, jako že jí chce pomoci s kožichem.

Ale v té chvíli Kateřina Horovitzová začala sama, snad aby se jí poručík nedotkl.

Spustila kožich po ramenech a zádech dolů, rozhlédla se svlékárnou, a protože věšák s háky byl trochu z ruky, nechala ho spadnout na zem. Poručík Schillinger ji zpozoroval, jak naznačila, že hodlá pokračovat, a beznadějně ustoupil, aby viděli i druzí. První, čeho chtěla dosáhnout, se jí tedy podařilo. Přejela prsty po knoflících blůzky a sukně. Změřila si ho přitom pohrdavě a nebylo v tom už ani zbla dětské umíněnosti. A tak přelétala pohledem muže v uniformách před sebou a ani mžikem oka se netkla těch ve vězeňském a nahých. Její oči s nádechem staré mědi zářily unaveným vzdorem. Neměla už strach z toho, co důstojník říkal, a nevěřila tomu ani v nejmenším, anebo přece jen ještě měla strach, ale dokázala ho poprvé za celý svůj život potlačit. Vysmívala se v duchu svému pohledu na krásnou velkou loď s názvem "Německo". Vydržela se na její pevnou ocelovou příď dívat ze všech nejdéle. Nechali je dívat si, myslela si teď, stálo jim to za ně, dělat si takové výlohy jen proto, aby dostali do svých kapes mnohem více. Vytanuly jí před očima sumy zlatých franků. Nebyla v nich žádná hodnota, kterou by byla schopna ocenit. Možná, že některý z těch nahých mužů po jejím boku, hledících sem s výčitkami, že snad zdržuje, ještě něco nevěděl; ale ona už věděla - všechno, nebo téměř všechno.

(...)

Svlékat, svlékat, nezdržovat, dělat, nehloubat, soustředit se na to, co se poroučí a co se sluší. Ještě jsi v Německu. Nu, dali, dali, dali!"

A viděl, že jeho rozkazu bude uposlechnuto. Spokojeně vycenil zuby. Téměř vždycky všichni uposlechli. Kateřina Horovitzová začala podvazkem. (...) Kateřina Horovitzová, k níž se teď upjala pozornost všech, si vyhrnula sukni a ukázala bílou a hladkou nohu shora od stehna až dolů přes koleno a lýtko ke kotníkům. Vyzula střevíc a nechala ho padnout ke kožichu. Horst Schillinger bezděčně polkl, aniž tušil, že se tak dělo mnoha německým mužům, kteří ji měli na starost nebo kteří v uplynulých dvaceti čtyřech hodinách přišli do její blízkosti. Nemusel myslet ani na ženy, které už měl, ani na svou Hildegardu, protože to vše bylo docela jiné. A polkl proti své vůli podruhé, mlsně, závistivě i uznale. Byl upoután a neskrýval to před žádnou skupinou zdejších mužů. Kateřina Horovitzová se už nenechala dále pobízet. Měla výraz člověka, který své okolí přestával vnímal. S rozmyslem, jeho zdroje i vysvětlení spočívaly někde uvnitř jí samé, odkládala kus, který jí byl v takovém spěchu nedávno ušit, cestovní sukni na pět knoflíků a pak černou hedvábnou blůzu, aniž své věci odnášela jednotlivě na věšák; nechala je padat. Nikdo ji už také křikem nepobízel.

(...)

Musela se zaklonit trochu dozadu, aby tam dosáhla; ohnula ruku prudce v lokti a najednou strhla bělostný, jemně prošívaný kus prádla a udeřila přezkou na druhém konci Horsta Schillingera mezi oči. Bylo to nenadálé ve chvíli, kdy se nejsrdečněji smál; oslepila ho i překvapením, kromě bolesti, protože touto svlékárnou prošly už tisíce a statisíce lidí poslušných jako ovce, a nikdy se nic podobného nestalo.

Poručík Schillinger se nezmohl ani na údiv, ani na odpor. Nebyl na ten úder zdaleka připraven; oslepenýma očima, plnýma slz, vzdáleně pocítil, jak Kateřina Horovitzová vytrhla z jeho otevřeného pouzdra pistoli. Když sem dohmátl rukama, byl už zbraň venku a vystřelila mu do břicha; svalil se k zemi s vlčím zavytím. Jeho zástupce, kterého prve nazval holobrádkem, sem duchapřítomně skočil. Neboť němečtí vojáci byli vždy vedeni v duchu těsného kamarádství a tuto mravní vlastnost v nich nikdo nezdeptal. Téměř v téže chvíli z ústí pistole v ruce Kateřiny Horovitzové vyšlehl nový plamen.

(str. 102 - 107)

Můj názor na dílo

Existuje spousta autorů, kteří psali o válce, ale jen nepatrné množství z nich se dokázalo prosadit - Lustig je bezpochyby jedním z nich. Je až neuvěřitelné jak snadno vás vtáhne do děje až vás jeho příběh naprosto pohltí. Ocitáte se přímo tam, prožíváte vše s hlavními hrdiny, ale zároveň si uvědomujete svou roli vzdáleného čtenáře, co však není mínus, ale obrovské plus, protože právě díky tomu vám při některých situacích běhá mráz po zádech. Již dopředu víte, že jsou rodiče nebohé Kateřiny dávno mrtví. Ona se však stále modlí za jejich záchranu. Víte, co se za zdmi táboru odehrává, když se na to váleční zajatci dotazují. Je vám více než jasné, k čemu slouží pece, co se v nich spaluje a z čeho je poté černý kouř vznášející se ve vzduchu. Taktéž dvojsmysly pana Brenskeho vás nenechají chladným. Je to kniha, kterou přečtete jedním dechem. Krásná, ale zároveň strašlivá. A po přečtení jen sedíte a znovu přemýšlíte nad tím, jak si to ti lidé mohli nechat všechno líbit. Jak to, že se poslušně jako stádo ovcí nechali nahnat na smrt? Zpočátku možná věřili, nevěděli, do čeho jdou, ale potom?