ARNOŠT LUSTIG – MODRÝ DEN
Arnošt Lustig se narodil 26. 12. 1926 v Praze. Již jako mladý prošel koncentračními tábory v Terezíně, Buchenwaldu a Osvětimi. Jeho hrůzné zážitky z druhé světové války poté sepsal v moha svých dílech. Po útěku z transportu roku 1945 se aktivně podílel na pražském povstání. Po vystudování Vysoké školy politických a sociálních věd působil jako rozhlasový reportér, novinář časopisu Mladý svět, šéfredaktor Playboye nebo jako scénárista. Po roce 1968 kvůli politické situaci emigroval nejprve přes Itálii do Izraeli, později přes oceán do Ameriky. Zde přednášel literaturu na univerzitě ve Washingtonu. Nyní žije střídavě v Praze nebo Washingtonu a aktivně přednáší na univerzitách, vyučuje tvůrčí psaní. Rysy jeho tvorby vychází z drastických zkušeností hlavně z koncentračních táborů (vydává osobní zpověď). Zachycuje osudy mladých dívek, žen a starých lidí, kteří jsou nejvíce zranitelní. Všechny události představuje tak, jako by byly každodenní rutinou. Soustřeďuje se na psychiku a používání jednotlivce, na niterné prožitky a vztah jedince k sobě samému. Vydal řadu publikací převážně s protiválečnou a protinacistickou tématikou, zabýval se holocaustem, jmenujme např. sbírku povídek Noc a naděje (1957), Démanty noci (1958), světoznámé romány Dita Saxová (1962), nebo Motlitba pro Kateřinu Horowitzovou (1964), novely Nemilovaná (1972), Tma nemá stín (1991), Modrý den (1995) či Krásné zelené oči (2000). Stále píše, mezi poslední kousky patří Láska a tělo (2004). V roce 2009 byl nominován na Mezinárodní Man Bookerovu cenu za dlouhodobý přínos světové literatuře v angličtině.
Celková charakteristika
Němka Inge Lingeová na sklonku války poskytuje německým dezertérům úkryt v domě, který jí zařídil na její žádost major Detleff von Fusch. Pod ochranná křídla zde přijme mladého soudce, Paula Waltera Manfreda zu Löring-Steina, který utekl z područí rozzuřených českých povstalců. Inge mu poskytne azyl, zatímco venku zuří bitky. Paul úzkostlivě prohledává byt a svých jednáním pomalu, ale jistě, začíná naznačovat čtenáři bezvýchodnost situace. Úzkostná nálada se později přenese i na Inge, která se neúspěšně snaží soudce uklidnit. Bez informací z radia prožívají oba Němci, obklopení povstalci, své poslední dny, utápějíc se ve vlastních myšlenkách. Zatímco Inge, vedená touhou po vášni a lásce na sklonku svého života neustále Paula svádí, mladý soudce se k Němce staví chladně a odmítavě. Stoupá mezi nimi napětí, podporované neověřenými zprávami o neustálých přepadeních z města.
Vojenský soudce četl z každého jejího hnutí, i když teď nehnula řasou. Štítil se tlustých žen a v hloubi duše věděl, že kdyby ji měl před soudem, neměla nejmenší vyhlídky. Urážela ho, jak ho sváděla, jako by ho chytala do pasti. Podobalo se to vůni parfému, která se na muži zachytí, stejně jako když se muž zachytí na ní. Usmál se spíš úšklebkem, na který okamžitě odpověděla Inge Lingeová svým sýrovým úsměvem. V rozvernější náladě by si řekla, jaká škoda, že Němci neuznávají francouzské rčení, že neuspokojit ženu je zločin.
Den za dnem na ně více doléhá jejich samota; v novele je plno filosofických odboček, zaměřených na niternost lidského života, vztahem mezi mužem a ženou. Velkou pozornost Lustig věnuje též vztahu mezi Inge a majorem Fuchsem, který je v novele několikrát přímo zmíněn. Prostor vymezuje i potlačované sexualitě a zvrácenému erotičnu. Hysterie, skrytá za maskou nezájmu a chladu, vyvrcholí, když oběma ukrývajícím se dojdou zásoby jídla a z opraveného rádia slyší zprávy o blížícím se spojeneckém vojsku.
Průvodkyní novelou je Němka Inge Lingeová, která do Prahy přišla jako tisíce Němců do prázdných bytů, které zbyly po odvlečených Židech. Věrohodně líčí osamělost, a nenaplněné touhy, které zmítají její duší. Po příchodu mladého soudce Paula se z ní stává neúspěšný lovec, a vedena nezkrotnou touhou, nutí se do dlouhých úvah o vzájemném nepochopení.
Někdy snila, že je majitelkou velkého podniku s děvčaty v chrpově modrých bavlněných šatech a s bílými límečky a jen dohlíží a tu a tam si vybírá podle vlastní volby společníky – k zábavě nebo na kus řeči. Jindy se jí zdávalo, že má v Praze dům, v němž přijímá své staré německé známé, aby viděli, co všechno se může s člověkem stát, kam až to může dotáhnout, co ze sebe dokáže udělat. A někdy také snila, že je vysoká a urostlá, s dlouhýma nohama, jako mají na fotografiích filmové herečky.
Vojenský soudce Paul Walter Manfred zu Löring-Stein je živoucím protikladem chtivé Inge. V celé novele je představován jako surový, válkou změněný člověk, který pohrdá Ingeninou žádostivostí. Otevřeně ponižuje svým chladným vystupováním zoufale osamocenou ženu, aniž by se snížil k jakýmkoliv hrubostem. Velice se obává o svůj život, do příběhu přináší onen negativní element, zabývající se podstatou války, vyvoleností Německé rasy. Představuje typického nacisty, hrdého i přes nevole osudu, trvajícího na své povýšenosti nad ostatními. Upřednostňuje čest a disciplínu.
Neměl by na to myslet, aby nedávil, pomyslel si. Stavěl ji před svůj soukromý soud, aniž by si přál, že by to vytušila. Ohavnost má svůj čas v jeho životě stejně jako minulé chvíle slávy, zadostiučiní a triumfů, které vypadaly trvaleji, než se ukázalo. Naplňovalo ho tajné pohoršení. Kdyby bylo na něm, kurvy jako Inge Lingeová by se vůbec neměly rodit. To málo, čemu rozuměla, pravděpodobně nikdy nestačilo, aby se zařadila, kam se podle něj měl zařadit každý, kdo měl v těle čest.
Lustig používá pro svou tvorbu charakteristická přirovnání, nejasné metafory, jejichž význam musí čtenář hledat v dlouhodobém kontextu. Novela je plná odboček, zamýšlejících se o zbytečnosti člověka, tajemství jeho sexuality, chtíči, hrůze války. Celým dílem prosakuje nezkrotný strach o život obou Němců, skrytý za nezaujatou maskou. Na povrch z nitra duše vyplouvají tajná nesplněná přání, zoufalé dovolávání se na dávno popřené nacistické ideje. Dílo je psychologickým otiskem dvou zoufalců, z nichž každý nechává umírat svou duši z jiného důvodu. Pro Inge je typická její fixace na tělesné prožitky – v celém díle se neustále zamýšlí nad sexualitou, svým postojem nutí mladého soudce věnovat se jí. Naopak Paul se snaží, i přes viditelnou prohru, neustále vyzdvihovat ve svém nitru čest, slávu, a neporazitelnost Německa, přestože skrze zatemněná okna slyší a vidí konec Třetí říše.
"Půjdu vedle," řekla Inge Lingeová.
"Proč," zeptal se, ale nebyla to ve skutečnosti otázka.
"Nevím, snad to bude lepší."
"Kdybych k vám přišel za jiných okolností, byl bych asi příjemnější společník."
Inge Lingeová zaváhala. Stejně znenadání, jako řekla, že půjde radši vedle, procítila k němu naopak jinou lítost, jakou cítíme k nemocným, slabým, zaskočeným nebo neschopným si okamžitě pomoci. Až na to, že nová lítost nebo druh soucitu opadaly, jak si hryzl nadvakrát přeseknuté a srostlé rty, a než ji mohla naplnit stará úzkost, zaháněná zlostí. porovnala ho s Majorem Fuchsem.
"Máte nějaké zranění?"
"Ne," odpověděl. "Proč?" A potom: "Myslíte proto?..." A usmál se, trochu chtěně a zároveň hloubi prsou, jako by se sám sobě smál ještě jinak a pro něco jiného. Té děvce prostě nic neříkalo, že elitní vojáci někde opravují dláždění. "Ne. Mám jen spoustu jiných starostí. Nemám hlavu na zábavu, jako bych ji asi měl jindy."
Najednou se jí to zdálo příliš mnoho slov pro malé vysvětlení. Není to jen tělo, které potřebuju potěšit, říkala si v duchu. Něco některý muž nikdy nepochopí.