Viktor Dyk (1877 - 1931), rodák z Pšovky u Mělníka vystudoval se do světa literatury zapsal především jako příslušník generace buřičů. Navštěvoval pražské gymnázium v Žitné ulici, kde byl jedním z jeho učitelů Alois Jirásek. Poté studoval na Karlově Univerzitě práva, avšak svůj život zasvětil žurnalistice, literatuře a politické kariéře. Byl významný básník, prozaik a dramatik, kulturní a politický publicista, divadelní a literární kritik, překladatel z francouzštiny a němčiny. Od roku 1907 redigoval časopis Lumír, což mu vydrželo až do jeho smrti. Svá díla nicméně publikoval i v jiných časopisech. Jeho ranná poezie se objevila v Moderní revui či Světozoru, vedl fejetonistickou rubriku v Lidových novinách a významně působil taktéž v Pokrokové revui, Samostatnosti a Národních listech. V roce 1911 Viktor Dyk neúspěšně kandidoval za stranu Samostatnost ve volbách do říšské rady. Brzy po volbách se stal důsledným stoupencem řešení české otázky, počítajícího s násilným odtržením od rakouské monarchie. Za první světové války byl za svou publicistiku vězněn. Po vzniku samostatného Československa se stal poslancem za národně demokratickou stranu, v roce 1925 senátorem. Viktor Dyk zemřel na srdeční mrtvici při koupání se v Jaderském moři v blízkosti jugoslávského ostrova Lopud. V této souvislosti je často připomínána jeho báseň Soumrak moře ze sbírky Devátá vlna (1930). Z ostatních děl stojí za zmínku básnické sbírky A porta infern (1897), Síla života (1898), lyricko-epická poema Milá sedmi loupežníků (1906), povídka Stud (1900), sbírka povídek Píseň o vrbě, novela Krysař (1915) a román Prsty Habakukovy (1925).