VIKTOR DYK - KRYSAŘ

Viktor Dyk (1877 - 1931), rodák z Pšovky u Mělníka vystudoval se do světa literatury zapsal především jako příslušník generace buřičů. Navštěvoval pražské gymnázium v Žitné ulici, kde byl jedním z jeho učitelů Alois Jirásek. Poté studoval na Karlově Univerzitě práva, avšak svůj život zasvětil žurnalistice, literatuře a politické kariéře. Byl významný básník, prozaik a dramatik, kulturní a politický publicista, divadelní a literární kritik, překladatel z francouzštiny a němčiny. Od roku 1907 redigoval časopis Lumír, což mu vydrželo až do jeho smrti. Svá díla nicméně publikoval i v jiných časopisech. Jeho ranná poezie se objevila v Moderní revui či Světozoru, vedl fejetonistickou rubriku v Lidových novinách a významně působil taktéž v Pokrokové revui, Samostatnosti a Národních listech. V roce 1911 Viktor Dyk neúspěšně kandidoval za stranu Samostatnost ve volbách do říšské rady. Brzy po volbách se stal důsledným stoupencem řešení české otázky, počítajícího s násilným odtržením od rakouské monarchie. Za první světové války byl za svou publicistiku vězněn. Po vzniku samostatného Československa se stal poslancem za národně demokratickou stranu, v roce 1925 senátorem. Viktor Dyk zemřel na srdeční mrtvici při koupání se v Jaderském moři v blízkosti jugoslávského ostrova Lopud. V této souvislosti je často připomínána jeho báseň Soumrak moře ze sbírky Devátá vlna (1930). Z ostatních děl stojí za zmínku básnické sbírky A porta infern (1897), Síla života (1898), lyricko-epická poema Milá sedmi loupežníků (1906), povídka Stud (1900), sbírka povídek Píseň o vrbě, novela Krysař (1915) a román Prsty Habakukovy (1925).

Celková charakteristika

Novela Krysař nejprve vycházela časopisecky pod názvem Pravdivý příběh (Lumír, ročník 40, 1911-1912). Autor se inspiroval staroněmeckou pověstí ze 13. století, která vypráví o krysaři, který roku 1284 očistil město Hameln od krys. Do hanzovního města Hameln nás zavádí i Dyk, avšak báje se mu stala pouze rámcovým schématem, protože se příběh v určitých bodech odlišuje. Toto vrcholné Dykovo dílo s romantickými prvky je částečně také jistou filozofickou úvahou o lásce, pomstě a nenávisti.

Děj a kompozice

Vše začíná krysařovým příchodem do města, když se zastaví u domu mladičké Agnes a dozvídá se, že je zde krysaře potřeba. Už na začátku díla je navozena tajemná atmosféra s předzvěstí něčeho strašného, nějaké hrozné katastrofy. V jednom okamžiku se však nálada změní a z textu na čtenáře promlouvá touha a milostné vzplanutí.

"Zůstaňte, krysaři."

Neodpovídal. Zraky jejich se utkaly. Hleděla neklidně a tázavě do planoucího krysařova zraku.

Větvička jasmínu chvěla se v její ruce.

"Mám milence," řekla.

Krysař ji vzal za ruku.

"Nechci ho viděti. Nechci o něm slyšeti. Vím, že je na světě mnoho šeredných věcí. Co je mi po tom, nepřijdou-li mi do cesty. Nechci ho viděti. Ale kdybych ho viděl..."

Hlas krysařův zesmutněl a ztemněl. Znělo to vážně a varovně jako hrana.

"Ne," vydechla. Ale nebylo jisto, co znamenalo toto ne. Ocitli se na prudkém spádu, kde nečiní se kroky, kde zbývá pouze let. Podržel její ruku ve své a nechala mu ji. Stiskl. Stiskl ji prudce a vášnivě, že by byla vykřikla bolestí. Opakovala přesto stisknutí. Tato bolest ji omamovala.

"Agnes -," řekl.

Znělo to jako otázka a jako prosba.

Pohlédla na něho a usmála se.

"Ano," řekla. A bylo zřejmé, co znamenalo toto ano. Bylo zcela nahé, bez ostychu a bez výhrad. A děvče ve dveřích podalo krysaři snítku jasmínu.

  Krysař zůstává v Hameln. Ponenáhlu z něj promlouvá láska a zalíbení v Agnes. Svět je rázem barevnější. Postupně se seznamujeme i s ostatními postavami a zjišťujeme, jací jsou obyvatelé hanzovního města. Dozvídáme se, že za vyhnání krys byla krysaři slíbena vysoká odměna, velmi neúměrná práci, kterou na splnění úkolu vynaložil, což se konšelům města tuze nelíbí a zdráhají se krysaři odměnu vyplatit. V tomto ohledu se prokáží jako správní politikové.

"Především smlouva, o které mluvíte, není hotová a platná, poněvadž jedna ze stan smlouvajících se, totiž město Hameln, ovšemže byla jistě a právoplatně označena; naproti tomu strana, který by se mělo plniti (zde se krejčí Strumm poněkud zarazil, nejsa si jist; ale povzbudiv se lokem vína, pokračoval), - přesně a právoplatně uvedena není, ba v městě Hameln a okolí je plně neznáma. Ježto tudíž není jasně prokázáno, jste- li osobou, které by se mělo plniti, nezbývá než odročiti plnění až do té chvíle, kdy totožnost vaše s mužem, s kterým smlouva učiněna, jasně a právoplatně se prokáže. Ale také, kdyby se prokázala, nelze smlouvu považovat dle místních zvyklostí a obyčejů za hotovou, ježto neproneseno při tomto rčení dle zvyklostí a obyčejů v Hameln nutné: K tomu mi dopomáhej bůh. Že je obvyklé a nutné toto rčení, o tom může město Hamel mnoho svědků vésti."

Krejčí Strumm napil se opatrně a oddechl si zhluboka. Nepohyboval se příliš volně na této půdě. Gottlieb Frosch uznal chvíli za vhodnou k zprostředkování.

"Přesto," pravil rozvážně, "kdybyste prokázal svou totožnost, jsem toho názoru, že příslušela by vám mza. A já jsem ochoten, kdybyste nějak rozumně snížil své požadavky, spravedlivé nároky vaše v radě poporovati. Ale uvážíte, že není tak nesnadné vyháněti krysy. Nesmí se to přeceňovati. Zapískáte a jdou. Kdežto než vyrobím já lože, na kterém můžete spáti, jaká to námaha, práce. A přece má dílna je celý život: robím lože, kolébku a rakev. Je to celý svět, krysaři."

  Konšelům se zvláště nelíbí způsob krysařovi práce. Ten má totiž v držení zvláštní píšťalu, na kterou stačí jemně zapískat a krysy se za ním samy rozběhnou. Poté je stačí dovést do řeky, kde se utopí. Sliby konšelů však krysaře neuklidní a rozhodně neuspokojí. Ten chce svou odměnu. Když z rozhovoru jasně vyplyne, že slíbené peníze určitě nedostane, krysař se rozohní a vznese hrozbu.

"Jsem krysař," rozkřikl se prudce, až se zdálo přítomným, že se okna venku zachvěla. "Jsem krysař a vy poznáte, že jím jsem. Není takového krysaře a nevím, bude-li ho kdy. Vykonal jsem svůj závazek; vy však ne. Mějte se na pozoru."

  Od té doby krysaře ve městě drží jediné - jeho láska k Agnes. Jednoho dne se jde krysař projít. Je krásný den a jemu se zdá, že se na něj celý svět usmívá. Všem rozumí, všichni mu přejí. On, člověk nikdy nespoutaný, náhle pochopí, že z tohoto města neodejde tak, jak odcházel ze všech předešlý. Zde je totiž něco, co ho táhne zpátky. Láska jej spoutala a nedovolí mu ze dne na den odejít a už se nevrátit. Krásný sen se však rozboří, když narazí na dlouhého Kristiána. Následně se dozvídá, že je s Kristiánem Agnes těhotná. I tak je rozhodnutý zůstat. Jenže Agnes se utopí (odejde v zem Sedmihradskou) a krysař, zaplaven náhle mocnou vlnou žalu, ze všech sil spustí na svou píšťalu, celé město se zvedá, následuje líbezný zvuk a nevědomky se žene do záhuby tak, jako krysař sám, když se dobrovolně vrhá do propasti.  Jediný, kdo pohromu města Hameln přežije je zaostalý Stepp a novorozeně, které zůstalo v kolébce a on jej při pochůzce městem našel. Právě ono hříchem neposkvrněné dítě mu náhodou zachrání život.

Ale stalo se něco zvláštního. Křik dítěte překonal zvuk píšťaly krysařovy. Dítě plakalo ještě. Chtělo pít. Nevědělo nic o zemi sedmihradské. Pláč dítěte dojal posledního muže z Hameln; pláč nemluvněte překonal jeho touhu. Kynul bezmocně rukou na pozdrav někomu, kdo navždy odchází. Rozloučil se s propastí. Potom odešel hledat ženu, která by dala napít dítěti.

Jedná se o novelu, tudíž kniha není nijak dlouhá. Skládá se z krátkých pětadvaceti kapitol, z nichž se každá zabývá nějakým tématem a tvoří jakýsi samostatný celek. Kapitoly na sebe přímo nenavazují, ale dohromady nám poskytují náhled na město a různé postavy, díky čemuž můžeme proniknout i do samotného příběhu. 

Hlavní postavy

Hlavní postavou, jak už sám název díla vypovídá, je bezejmenný krysař, jež přichází do města Hameln jako do každého jiného města s jediným cílem - vyžene odtud všechny krysy. Tento záhadný muž už procestoval mnoho zemí, viděl spoustu měst. Je to člověk, který nikde nemá stání, nerad se váže, společnost jej od sebe sama odhání a on je tak nucen žít na jejím samotném pokraji. Pro ostatní je záhadný. Raději od něj ruce pryč! Avšak i krysař má city, může vzplanout láskou, stejně jako nenávistí, a neutuchající žal a bol ze ztráty se může zmocnit i jeho, na první pohled kamenného srdce.

"A vaše jméno?"

"Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař."

Muž, který takto mluvil, stál se vzpřímenou hlavou před vraty domu, v nichž se do soumraku bělala ženská postava. Hleděl na ni svýma temnýma, pátravýma očima. Byl vysoký a štíhlý, štíhlejší ještě ve svém přiléhavém sametovém kabátci a v úzkých nohavicích. Jeho ruce byly drobné a jemné jako ruce paní. Neměl při sobě ani zbraně, ani hole, ač se zdálo, že přichází z daleka, po cestách, jež vždy jisty nebyly. Svíral zato něco dlouhého a ozdobného, co budilo zvědavost ženy, s kterou hovořil. Byla to píšťala cizokrajné práce, jaké dosud neviděla.

  Onou cizinkou je mladičká Agnes, jež se do krysaře zamiluje, i když je již zaslíbena dlouhému Kristiánovi, ten se těší, až zdědí peníze po jeho bohatém strýci a vezme si Agnes za ženu. Tyto postavy jsou v knize mnohokrát zmíněny, ale autor se jim nevěnuje tolik, jako například Seppu Jörgenovi, chudému rybáři, kterému se lidé z města posmívali, jelikož mu všechno docházelo pomaleji. Na první pohled se zdálo, že ho nic netrápí, ale všechny křivdy se k němu dostaly až na druhý den a on poté tesknil sám a potají. Pro děj jsou taktéž významní konšelové Gotlieb Forch a Bonifác Strumm.

Jazyk a styl

Autor píše spisovně vypravěčským stylem. Věty jsou krátké, v textu se objevují i tázací či zvolací věty, přímá i nepřímá charakteristika. Dílo je práno er-fromou. Text je archaizován, autor využívá taktéž mnohé umělecké a básnické prostředky. Objevují se zde metafory, symboly, přirovnaní, charakteristická je taktéž personifikace, smyslové asociace. Text se tak stává náročný. Neulehčuje ho občas prohozený slovosled způsobený lyrizací textu. Anarchismus ke čtenáři promlouvá především prostřednictvím krysaře, jeho postoji, nespoutaností; romantismus se poté odráží v milostném trojúhelníku, motivu vzpoury a taktéž tragickém konci.

Moje hodnocení

Kniha nebyla příliš dlouhá a i přes drobné obtíže s jazykem (hlavně kvůli té lyrizaci) se nečetla špatně. Děj ubíhá rychle, rozhovory mají spád. Autor se nezabývá zbytečnostmi, nezabíhá do přílišných podrobností. Dílem je navíc protkána jakási nálada. Někdy zlověstná, kdy nad knihou sedíte s očekáváním něčeho hrozného. Jindy čtete o citu tak vznešeném, jako je láska a cítíte se stejně lehcí jako krysař na jejích křídlech. Poté je tu smutek, žal, pláč... Celkově na mě však dílo působilo pesimisticky. Chybí v něm naděje, kterou někdo může vidět v přeživším Seppovi a dítěti. Já ji tam nevidím. Nelituji, že jsem knihu přečetla, ale rozhodně se mi do ruky dostala i lepší a zajímavější díla.

Ukázka

  A krysař zapískal na svou píšťalu.

  Nebyl to však tenký, tlumený tón, kterým vábil myši. Zvuk zněl plně a mocně; srdce při něm prudce zabušilo, krok bezděčně se zrychlil a probouzelo - tiše, oh, tiše! - vše, co dřímalo hluboko v nitru. Ale jak rychle tato píseň šla ze snu v život a z života v smrt! Jaké to tragické a veliké zpětí! Jak jímavý a nezapomenutelný hlas!

  Krysař pískal.

Šílená slyšela zvuk píšťaly. Smích její zchladl na rtech a zmizel, a náhle - poslední ozvěna jejího smích se ještě vracela - vypukla v pláč. Slzy jí kanuly z očí. Bylo jí, jako by Agnes brala ji za ruku a děla jí: "Pojď!"

Šla za krysařem. (...)

  Pradleny praly na dvoře domu Erhardtova. Byly mladé a svěží a hovořily o svých milencích. Ale krysař hvízdal, a zapomněly na bělostné prádlo i na chtivé milence a šly za krysařem.

V dílně Forschově pracovali truhláři. Robili lože a chválili krásu svých milých. Ale píšťala krysařova nedala jim dokončiti práci a hovor. Šli za krysařem.

Elsbeth, květinářka a dohazovačka, přemlouvala právě počestnou Susu Tölschovou, sirotka sloužícího u radního Lamberta. Cinkala zlatými dukáty, opíjejícími sluch i oči. Ale právě když Susa podléhala svodům staré kuplířky, líčíčí dobré bydlo a bohatý osud, zazněla píseň krysařova. A Elsbeht i Susa šly za krysařem. (...)

  Píšťala krysařova probouzela staré sny a staré hoře.

  Zhýřilec naklonil svou hlavu; za zvuku píšťaly viděl matku, dávno mrtvou, hladící čílko kučeravého hocha, jehož dávno není. Za zvuku píšťaly viděl smutné oči děvčete, které zhanobil. Za zvuku píšťaly viděl svoji budoucnost: prázdné, bědné, hanebné stáří!

Frejířka Dora, nejnestoudnější v městě, vzpomněla si na hocha s modrýma očima, kterého kdysi dobře milovala. Vzpomněla si na smrt zrazeného. A vzpomněla si na všechny ty, kteří pak přišli. A vzpomněla si na opovržlivé pohledy těch, kteří plaše odcházejí před svítáním. A vzpomněla si na vrásky, které ráno viděla v zrcadle.

  Píšťala krysařova rozněcovala jiskry, dávno uhaslé popely; vracela dávno zašlé a zapomenuté. (...)

  Píšťala krysařova pudila dále. Zástup šel mlčky za ní. A ve všech těch zašlých srdcích, zubožených duších, zaprášených cestou, zkaženými hříchy, ve všech těch srdcích vzpouzela se čistá jakás touha.

  A píšťala krysařova, kdy promluvila o bílých šatečkách družičky, úsměvu, dítěti, čistotě prvého snu, když promluvila o tolikerém hříchu a tolikeré zradě, o tolikeré neřesti a tolikerém kalu, o tolikeré bídě a tolikeré únavě, rozjásala se opět. A mezi pestrým zástupem lidí z Hameln, sledujícím krysaře, radostně nějak to zašumělo. Nebylo nikoho, kdo by neporozuměl.   Ano, jde se v zemi sedmihradskou. Ano, země sedmihradská čeká. Ano, je možno jinak žíti. A všichni, muži, ženy, děti, opouštěli blátiví život Hameln v touze, kterou napovídala krysařova píšťala. Matky si tiskly nemluvňata prudčeji na svá psa: bude to nový život, krásnější život! A starci, téměř nad hrobem stojící, zrychlili krok: je ještě nutno urvati několik dní, několik hodin, několik vteřin krásnějšího života!