Victor Marie Hugo (26.6.1802-22.5.1885), významná osobnost francouzského romantismu, patří bezesporu mezi největší básníky 19. století. Narodil se jako syn napoleonského generála (bonapartisty) a pobožné matky, které byla přívrženkyní krále a monarchie (royalistka) a jež mu taktéž vštěpovala nenávist k revoluci a k Napoleonovi. Hugo začal psát již v době dospívání a tvůrčí schopnosti ho neopouštěly až do pozdního věku. Vždy byl tvůrcem angažovaným, přitahoval pozornost, inspiroval a vedl jiné. Jako umělec vyznával kontrasty, plný protikladů byl však také celý jeho život. Jak sám řekl, narodil se jako aristokrat a royalista, a stal se demokratem. Nehlásil se k ateismu, avšak odmítal klerikalismus a bojoval s náboženskými předsudky. Byl zahrnován oficiálními poctami i pronásledován; skoro dvacet let strávil v emigraci, ale za jeho rakví kráčelo sto tisíc lidí a v den pohřbu byl vyhlášen státní svátek. Sebevědomý Hugo si vždy kladl ty nejvyšší cíle. Slávy a obdivu se neodříkal. Hugo se věnoval všem literárním druhům, střídal výrazové formy. Básnická díla jsou jakousi kronikou jeho života a názorových proměň, mezi texty s filosofickým podtextem patří epická Legenda věků, jeho neznámějším románem je Chrám Matky Boží v Paříži, vedle něhož vyniklo i další dílo se sociálními náměty, román Ubožáci. Mezi jeho další románová díla patří Muž, který se směje, Devadesát tři a Dělníci moře.