VICTOR HUGO – CHRÁM MATKY BOŽÍ V PAŘÍŽI

Victor Marie Hugo (26.6.1802-22.5.1885), významná osobnost francouzského romantismu, patří bezesporu mezi největší básníky 19. století. Narodil se jako syn napoleonského generála (bonapartisty) a pobožné matky, které byla přívrženkyní krále a monarchie (royalistka) a jež mu taktéž vštěpovala nenávist k revoluci a k Napoleonovi. Hugo začal psát již v době dospívání a tvůrčí schopnosti ho neopouštěly až do pozdního věku. Vždy byl tvůrcem angažovaným, přitahoval pozornost, inspiroval a vedl jiné. Jako umělec vyznával kontrasty, plný protikladů byl však také celý jeho život. Jak sám řekl, narodil se jako aristokrat a royalista, a stal se demokratem. Nehlásil se k ateismu, avšak odmítal klerikalismus a bojoval s náboženskými předsudky. Byl zahrnován oficiálními poctami i pronásledován; skoro dvacet let strávil v emigraci, ale za jeho rakví kráčelo sto tisíc lidí a v den pohřbu byl vyhlášen státní svátek. Sebevědomý Hugo si vždy kladl ty nejvyšší cíle. Slávy a obdivu se neodříkal. Hugo se věnoval všem literárním druhům, střídal výrazové formy. Básnická díla jsou jakousi kronikou jeho života a názorových proměň, mezi texty s filosofickým podtextem patří epická Legenda věků, jeho neznámějším románem je Chrám Matky Boží v Paříži, vedle něhož vyniklo i další dílo se sociálními náměty, román Ubožáci. Mezi jeho další románová díla patří Muž, který se směje, Devadesát tři a Dělníci moře.

Celková charakteristika

  Chrám Matky Boží v Paříži je historický román, jež nám předkládá sugestivní obraz života středověké pařížské společnosti od králova dvora a vysokých církevních hodnostářů až po studenty, žebráky a cikány. Děj nás přenáší do Paříže 15. století, kdy nám autor ukazuje francouzskou společnost za vlády krále Ludvíka XI. Romantická charakteristika románu vyplívá z kontrastů, na nichž je dílo vybudováno. Romantickou rozporností se vyznačují i jednotlivé postavy, což nejkrásněji postihuje jedna z hlavních postav tohoto románu - obludného, ale uvnitř čistého a dobrotivého zvoníka Quasimoda. Román je bohatý na citové scény a představuje Paříž jako město mnoha tváří. Jak už jeho název vypovídá, významnou roli hraje samotná katedrála, autorem pojatá jako "mohutná kamenná symfonie; obrovité dílo člověka a národa".

Kompozice a děj

   Děj není příliš složitý, i když se tak může na první pohled jevit. Celý příběh začíná při konání Mystérií, kde má Petr Gringoire předvést svou nejnovější hru. Už od samého začátku však jeho představení doprovází nejrůznější komplikace, hra musí být několikrát přerušována. Vyvrcholení nastává, když jsou celé Mystérie přerušeny a diváci si volí krále bláznů, za něhož je zvolen zvoník Quasimodo. Zanedlouho poté se přesouváme na pověstné náměstí Gréve, kde se setkáváme s Esmeraldou. Gringoire, zklamaný z neúspěchu své hry, hladový a bez střechy nad hlavou, se potuluje městem. Náhodou narazí na cikánku s kozou a bezmyšlenkovitě je obě následuje. Zanedlouho je svědkem cikánčina přepadení. Snaží se jí pomoci, je však jedním u útočníků odhozen a na chvíli ztrácí vědomí. Nebohou dívku nakonec zachrání večerní stráž. Básník se poté dál potlouká městem, náhodou se však dostává na Dvůr divů, které obývá ta největší chátra. Má být pověšen, ale život mu zachraňuje právě Esmeralda, která si jej vezme za muže rozbitím džbánu. Gringoire se tak ocitá v jejím domě, avšak o společném loži si může nechat jen zdát. Jeden z útočníků, jež na cikánku zaútočili, byl polapen. Dozvídáme se, že tímto nešťastníkem byl Quasimodo. Přes zdlouhavé avšak pravdivé vylíčení poměrů u tehdejšího nejvyššího soudu se přenášíme do okamžiku, kdy byl nebohý hrbáč odsouzen na pranýř. Quasimodo je obklopován nenávistným davem a trpí. Náhle k němu však vystoupí cikánka a dává mu napít. Quasimodo se do ní hluboce zamiluje, i když si uvědomuje, že jeho cit nemůže být opětován. Překážkou je nejen jeho vzhled, ale i láska cikánky k Phoebeovi. Esmeralda si jednoho večera domlouvá s kapitánem schůzku, na níž si poté vzájemně vyznávají své city. Milenci však mají skrytého společníka, který osudem obou značně zamíchá. Od té doby se Esmeralda ocitá v nebezpečí. Je obviněna z kapitánovi vraždy (i když ten žárlivý útok arcijáhena přežil) a také z čarodějnictví, k čemuž se pod nátlakem mučení doznává. Je odsouzena k smrti. Před chrámem Matky Boží ji však zachraňuje Quasimodo. Odnese ji do kostela, který dívce skýtá azyl. I tak ale Esmeralda není v bezpečí, neboť je tu stále ještě kněz Klaudius, který chce dívku za svou. Právě díky jeho intrikování byla Esmeralda obviněna a odsouzena. Arcijáhen jí opakovaně nabízí vysvobození, když půjde s ním. Esmeralda si však stojí tvrdohlavě za svým. Jediným mužem jejího srdce zůstává Phoebeus. Tím se však odsuzuje k záhubě. Závěr románu je typicky romantický. Je nám předhazována jakási osudovost, kdy je úděl postav zpečetěn již od začátku vyprávění. Už v okamžiku, kdy je Esmeralda přivedena před soud, je jasné, že tehdejší "spravedlnosti" nemůže uniknout, stejně jako je patrná Quasimodova neopětovaná láska či fakt nikdy nevzniknuvšího vztahu cikánky ke knězi.

   Když asi za dva roky nebo za osmnáct měsíců po událostech, jimiž končí toho vyprávění, přišli do sklepení Montfauconu vyhledat mrtvolu dva dny předtím oběšeného Oliviera Daňka, jemuž Karel VIII. Po smrti milostivě dovolil, aby byl pochován v lepší společnosti, u svátého Vavřince, nalezli mezi všemi těmi ohavnými kostlivci dvě kostry, z nichž jedna objímala podivným způsobem druhou. Jedna z nich, byla to kostra ženy, měla dost na sobě několik cárů šatů z látky kdysi bílé a kolem krku náhrdelník z adrezarachových zrnek s malým hedvábným váčkem, ozdobeným zelenými skleněnými korálky, který byl otevřený a prázdný. Ty předměty měly tak nepatrnou cenu, že si je kat asi nechtěl vzít. Druhá kostra, která ji držela v těsném obětí, byla kostra muže. Všimli si, že měla pokřivenou páteř, hlavu vraženou mezi lopatkami a jednu nohu kratší. Neměla zlomený vaz a bylo jasné, že nejde o oběšence. Muž, jemuž kostra patřila, přišel sem tedy umřít. Když ho chtěli odtrhnout od kostry, již objímal, rozpadl se v prach.

  Román má klasickou paralelní (prolínavou) kompozici, tj. že se souběžně seznamujeme s několika dějovými liniemi, jež sledují osud postav a v průběhu díla se prolínají. Taktéž zde můžeme najít množství krátkých vložených příběhů a kapitol, které s dějem přímo nijak nesouvisí nebo jsou s ním spojeny jen okrajově. Významnou část v díle zaujímají i podrobné popisy budov a prostředí, stejně jako nejrůznější zmínky a vysvětlivky k tehdejší dobové situaci. Román, rozčleněný do jedenácti knih, je dále členěn na menší kapitoly, můžeme v něm najít autorem přidané vysvětlivky a na konci jsou taktéž poznámky především s latinskými překlady. Chrám Matky Boží v Paříží učinil z autora věhlasného romanopisce, v plné nahotě ale předvedl slabiny Hugovy tvůrčí metody - přílišnou melodramatičnost, nepravděpodobnost děje, schematičnost charakterů. Dlouhé popisy slouží spíše vnějšímu efektu a vycházely z požadavků romantické esteticky vystihnout dobový a místní kolorit. Autorovi by se také mohla vytknout jistá předvídatelnost chování postav i vyvrcholení záplatky, stejně jako téměř žádný prostor vyměřený pro psychiku postav, které díky tomu působí neopravdově a uměle. 

Hlavní postavy

Jak již bylo zmíněno, významnou roli v knize zaujímá samotný chrám, s nímž jsou děj i postavy těsně spjaty. Dílo nemá jednoznačného hlavní hrdinu, jelikož se v něm setkáváme s řadou postav. Obecně však za hlavního hrdinu bývá pokládán zvoník U Matky Boží, křivonohý hrbáč s jedním okem a ryšavými vlasy, Quasimodo. Aby toho všeho nebylo málo, nejenže je Quasimodo nenáviděn společností kvůli svému odpudivému vzezření a je považován za hloupého a hrubého, ale vinou dlouhých let strávených ve společnosti hlučných zvonů ohluchl a od té doby se svým okolím téměř nemluví. I tak se však Quasimodo nepovažuje za tragickou osobu. Ostatním měšťanům se vyhýbá a svůj život soustřeďuje hlavně ke chrámu, jenž je mu domovem, a ke zvonům, k nimž si vytvořil citový vztah. Lásku a hlubokou úctu cítí taktéž ke svému adoptivními otci a chlebodárci, arcijáhenovi Klaudiou Frollovi, což je sama o sobě velmi rozporuplná osoba. Vážený kněz, který svůj život zaprodal vědě, hledá ve stopách Nicholase Flamela recept, jak přeměnit kov ve zlato. Jeho výzkumy zavánění alchymií, což mu přineslo jakýsi punc podivínství. Navenek chladný muž je však uvnitř spalován zuřivým ohněm. Zamiloval se do ženy, což je jeho prokletí. Osudy těchto dvou, ale i jiných postav, zamíchá pořádně mladá a krásná tanečnice Esmeralda, která do Paříže přijela spolu s kočovnými cikány. Každý večer tančí se svým bubínkem na náměstí a nechává svou kozu Džali předvádět různé kousky. Tato dívka je ztělesnění jak krásy tak čistoty. Je oblíbená jak u občanů tak u chátry, mezi níž žije. Nevinná dívka vzplane opravdovou a hlubokou láskou ke strážníkovi Pheobeovi. Mohl by je čekat šťastný konec. To by však nesměla být obviněna z čarodějnictví a výše zmiňovaný kněz by ji nesměl milovat. Nakonec si k ní citový vztah vytváří i hrbáč Quasimodo. Mezi další postavy, které dějem nějakým způsobem zamíchají je básník a tragéd Petr Gringoire, dále arcijáhenův bratr Jan Frollo a v neposlední řadě taktéž Kytička-Pěnička, která je ale v době, kdy se s ní setkáváme, známá jako kajícnice Gudula.

Jazyk a styl

  Hugův svět vyrůstá ze střetu dobra a zla, z protikladů. Proto tvůrce tak často - a někdy apriorně, mechanicky - vytvářel ve svých dílech dvojice kontrastních jevů (postav, prostředí apod.), a to vnějších i vnitřních. Navíc tyto protipóly zvýrazňoval nadsázkou, groteskním zveličováním jednotlivých prvků. Proto je Quasimodo tak ošklivý a Esmeralda tak krásná. Autor se nevyžívá v metaforách či jiných obrazných pojmenování. Věci pojmenovává takové, jaké jsou, bez jakýchkoliv příkras. To mu však nijak nebrání v barvitých a detailních popisech chování a zevnějšku postav či prostředí, které nám právě předvádí. Nebojí se čtenáři představit tehdejší zvyky a komunikuje s ním. Sám o sobě mluví v množném čísle. I když se autor zřejmě snažil popisovat vše objektivně, jeho názory se v textu jasně odráží. Snadno lze vycítit jeho postoje. Patrná je hlavně láska k architektuře, jejíž opěvování má v knize značnou část. Nelze však jednoznačně říci, zda si tímto krokem autor polepšil či nikoli. Celé dílo je psáno spisovným jazykem. Děj odbíhá chronologicky s mírnými odbočkami do minulosti postav. Autor si libuje ve složitých a dlouhých souvětích, díky nimž však čtený text působí příliš vyumělkovaně. I když tedy nepoužívá básnických výrazů, jeho text není prostý a neotesaný. Autor se v textu nebojí dávat útržky z cizích jazyků, zvláště si pak libuje v latinských příslovích.

Moje hodnocení

  Příběh nebyl zas tak špatný a nebýt smutného konce, mohl by být klidně pokládán za pohádku. Tomu však kromě zakončení brání ještě jedna věc - autorův styl, jazyk, který používá a zdlouhavé popisy, které odvádí čtenářovu pozornost. Některé odstavce jsem musela číst dvakrát, abych je pochopila. U jiných jsem měla problém udržet pozornost. Strany však ubíhaly rychle, tudíž se to dalo překousnout. Jen u podrobného popisu Paříže jsem si nebyla jista, zda dokážu číst dále (vždyť se v příběhu ještě nic neodehrálo!). Každopádně jsem vytrvala. Knihu bohužel nemohu zařadit mezi nejlepší či něčím významná díla, co se mi vryla hluboko do paměti, ale zároveň bych ji taktéž neřadila mezi ty největší paskvily, co jsem přečetla. I tak však nemohu popřít Hugovo místo ve světové literatuře, protože to mu rozhodně náleží.

Ukázka

Všelijaké nadávky jen pršely, doprovázeny hulákáním, kletbami, smíchem a tu a tam i kameny.

Quasimodo byl hluchý, ale viděl jasně, vždyť obecná zuřivost se zračila stejně ostře ve tvářích jako ve slovech. Ostatně rány kamením vysvětlovaly výbuchy smíchu.

(...)

Čas plynul. Byl už na pranýři nejméně půl druhé hodiny, rván, mučen, bez přestání vysmívám a téměř kamenován.

Najednou sebou zaškubal znovu zoufalství tak prudkém, že se až celé trámoví pranýře zatřáslo, přerušil mlčení, jež až dosud tvrdošíjně zachovával, a přehlušil hulákání davu chraptivým a zuřivým hlasem, podobným spíše zvířecímu zavyt než lidskému zvuku: "Pít!"

Tento úzkostný výkřik nejenže nevzbudil soucit, naopak, ještě zvýšil veselost bodrého pařížského publika, jež obklopovalo žebřík a jež, připusťme, vcelku jako dav nebylo o nic méně kruté a surové než ona strašná banda tuláků, kam jsme už čtenáře zavedli a která byla prostě nejspodnější vrstvou národa. Ani jediný hlas se neozval na pomoc ubohému odsouzenci, leda aby se posmíval jeho žízni. Je pravda, že v té chvíli byl spíše pitvorný a odpuzující než hodný politování; jeho tvář byla rudá a zpocené, oko vyjevené, ústa zpěněná hněvem a utrpením, jazyk napolo vyplazený. Je však třeba ještě říci, že kolem potupných schodů pranýře vládly tak mocné předsudky o hanbě a bezectnosti, že i kdyby se našla v davu nějaká soucitná duše, která by se pokusila přinést tomuto ubohému, trpícímu stvoření sklenici vody, dokázaly by tyto předsudky odradit i milosrdného Samaritána.

Po několika minutách rozhlédl se Quasimodo po davu zoufalým zrakem a vykřikl znovu, hlasem ještě drásavějším: "Pít!"

Všichni vyprskli v smích.

"Napij se tohohle," vykřikl Robin Vejražka a hodil mu do obličeje houbu namočenou ve strouze. "Na, tu máš, hluchý šeredo, jsem tvým dlužníkem."

Nějaká žena mu hodila na hlavu kámen: "To tě odnaučí probouzet nás v noci tím zatraceným zvoněním!"

"Tak co, chlapečku," řval jeden mrzák a snažil se ho zasáhnout svou berlou, "ještě nám budeš čarovat s věží Matky Boží?"

"Tu máš misku a napij se!" ozval se jakýsi muž a vmetl mu na prsa rozbitý džbán. "Jen si přešel přes cestu mé ženě, a už porodila dítě s dvěma hlavami!"

"A moje kočka měla kotě o šesti nohách!" ječela jedna stařena a hodila po něm cihlou.

"Pít," opakoval Quasimodo, těžce oddychuje.

V tom okamžiku spatřil, že obecenstvo se rozestupuje. Z davu vystoupila podivně oděná dívka. Doprovázela ji malá bílá kozička s pozlacenými růžky. Dívka nesla v ruce tamburinu.

Oko Quasimodovi zajiskřilo. Byla to cikánka, kterou se včera v noci pokusil unést, šeredný kousek, za nějž, jak nejasně cítil, byl nyní právě trestán. Ostatně to byl ten nejposlednější důvod, neboť byl trestán jen za to, že byl hluchý a že byl souzen také hluchým. Nepochyboval, že dívka se mu přišla také pomstít a zasadit mu ránu jako všichni ostatní.

Viděl, jak rychle vystupuje po žebříku. Dusil se hněvem a zlostí. Byl by si přál, aby mohl pranýř skácet, a kdyby blesk z jeho oka mohl usmrcovat, cikánka by byla bývala rozdrcena dřív, než by vstoupila na plošinu.

Přistoupila beze slova k odsouzenci, který se marně svíjel, aby jí unikl, odvázala od pasu čutoru a přiložila ji jemně k nebožákovým vyprahlým rtům.

A tu bylo vidět, jak z toho doposud suchého a planoucího oka vytryskla veliká slza a pomalu stála po tom nestvůrném, zoufalstvím tak dlouho zkřiveném obličeji. Byla to snad první slza, kterou nešťastník kdy uronil.