Ctenar | Čtenářský deník nejen k maturitě

Karel Čapek (1890-1938) se narodil v Malých Svatoňovicích, většinu dětství strávil v podkrkonošské Úpici. Karlův otec byl lékařem oblíbeným v celém kraji (spisovatel ho láskyplně zpodobil v románu Krakatit). Matka měla kulturní zájmy, nejmladšího Karla zbožňovala a rozmazlovala. Vztahy se sourozenci Helenou a Josefem byly velmi dobré, a to i dospělosti; první díla psali Karel s Josefem společně a publikovali je pod jménem bratři Čapkové. Karel začal psát už jako student. Po gymnáziu v Hradci Králové pokračoval v Brně a maturitu složil v Praze, kam se po otcově onemocnění rodina přestěhovala. Na Filosofické fakultě Karlovo univerzity studoval vedle filozofie, dějin výtvarného umění a estetiky také francouzskou, německou a anglickou jazykovědu. Pro těžkou vadu páteře nemusel Karel Čapek na frontu; krátce byl vychovatelem v hraběcí rodině Lažanských, nedlouho potom redaktorem Národních listů a pak oba bratři nastoupili do redakce Lidových novin, kterým Karel zůstával věrný i v době, kdy už byl dávno existenčně zajištěn. Významná část Čapkovy novinářské tvorby byla věnována úsilí kultivovat vztahy mezi národy, které v Československu žily, vést lidi k toleranci, zároveň hledat nejlepší způsob, jak by se daly spravovat věci veřejné. Čapek se vyslovoval prakticky ke všem podstatným problémům společnosti, ale současně psal i vtipné fejetony o nejvšednějších věcech, které člověka obklopovaly. Objevoval tak pro sebe i pro čtenáře obyčejný svět jako svět mnoha překvapení. Čapek napsal řadu známých děl, kterými se proslavil nejen u nás, ale i v zahraničí. Mezinárodní věhlas mu získalo utopické drama R.U.R., známá je i Bílá nemoc, Válka s Mloky či jeho nejrozsáhlejší román Krakatit. K jeho nejčtenějším pracím však neodmyslitelně patří Povídky z jedné a druhé kapsy.

Viktor Dyk (1877 - 1931), rodák z Pšovky u Mělníka vystudoval se do světa literatury zapsal především jako příslušník generace buřičů. Navštěvoval pražské gymnázium v Žitné ulici, kde byl jedním z jeho učitelů Alois Jirásek. Poté studoval na Karlově Univerzitě práva, avšak svůj život zasvětil žurnalistice, literatuře a politické kariéře. Byl významný básník, prozaik a dramatik, kulturní a politický publicista, divadelní a literární kritik, překladatel z francouzštiny a němčiny. Od roku 1907 redigoval časopis Lumír, což mu vydrželo až do jeho smrti. Svá díla nicméně publikoval i v jiných časopisech. Jeho ranná poezie se objevila v Moderní revui či Světozoru, vedl fejetonistickou rubriku v Lidových novinách a významně působil taktéž v Pokrokové revui, Samostatnosti a Národních listech. V roce 1911 Viktor Dyk neúspěšně kandidoval za stranu Samostatnost ve volbách do říšské rady. Brzy po volbách se stal důsledným stoupencem řešení české otázky, počítajícího s násilným odtržením od rakouské monarchie. Za první světové války byl za svou publicistiku vězněn. Po vzniku samostatného Československa se stal poslancem za národně demokratickou stranu, v roce 1925 senátorem. Viktor Dyk zemřel na srdeční mrtvici při koupání se v Jaderském moři v blízkosti jugoslávského ostrova Lopud. V této souvislosti je často připomínána jeho báseň Soumrak moře ze sbírky Devátá vlna (1930). Z ostatních děl stojí za zmínku básnické sbírky A porta infern (1897), Síla života (1898), lyricko-epická poema Milá sedmi loupežníků (1906), povídka Stud (1900), sbírka povídek Píseň o vrbě, novela Krysař (1915) a román Prsty Habakukovy (1925).

Molière (1622-1673), vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin, byl francouzský herec, dramatik, spisovatel v období klasicismu. Proti vůli rodiny stal kočovným hercem a zvolil si tak svůj doživotní pseudonym. Velmi brzy se svými hrami proslavil zejména mezi chudinou. Jeho hry často kritizovaly společnost a mravy, často se tedy jejich autor dostával do sporů se šlechtou. Věnoval se především tzv. nízkým žánrům, komedii a frašce. Později založil vlastní kočovnou společnost, se kterou cestoval po celé Francii, účinkoval též na královském dvoře. Svými hrami se vysmíval šlechtě a její morálce, odsuzoval pokrytectví, snobství nebo postavení žen ve společnosti. Hraní se mu stalo osudným – při jeho poslední hře – Zdravý nemocný – bravurně zvládl představení, přestože měl horečku a dávivý kašel. Tohoto představení se zúčastnil i Ludvík XIV., který se po skončení představení přidal k potlesku. Molière se však slávy nedočkal – jakmile sestoupil z jeviště, zhroutil se a v deset hodin večer umřel. Mezi jeho nejznámější – dodnes hraná díla – patří především kriticky laděná komedie Lakomec (1668, L'Avare), komediální Zdravý nemocný (1673, Le Malade imaginace), veršovaný Misantrop (1666, Le Misanthrope) a ostře satirický Tartuffe (1664, Le Tartuffe).