Ctenar | KAREL ČAPEK – R.U.R.

Karel Čapek (1890-1938) se narodil v Malých Svatoňovicích, většinu dětství strávil v podkrkonošské Úpici. Karlův otec byl lékařem oblíbeným v celém kraji (spisovatel ho láskyplně zpodobil v románu Krakatit). Matka měla kulturní zájmy, nejmladšího Karla zbožňovala a rozmazlovala. Vztahy se sourozenci Helenou a Josefem byly velmi dobré, a to i dospělosti; první díla psali Karel s Josefem společně a publikovali je pod jménem bratři Čapkové. Karel začal psát už jako student. Po gymnáziu v Hradci Králové pokračoval v Brně a maturitu složil v Praze, kam se po otcově onemocnění rodina přestěhovala. Na Filosofické fakultě Karlovo univerzity studoval vedle filozofie, dějin výtvarného umění a estetiky také francouzskou, německou a anglickou jazykovědu. Pro těžkou vadu páteře nemusel Karel Čapek na frontu; krátce byl vychovatelem v hraběcí rodině Lažanských, nedlouho potom redaktorem Národních listů a pak oba bratři nastoupili do redakce Lidových novin, kterým Karel zůstával věrný i v době, kdy už byl dávno existenčně zajištěn. Významná část Čapkovy novinářské tvorby byla věnována úsilí kultivovat vztahy mezi národy, které v Československu žily, vést lidi k toleranci, zároveň hledat nejlepší způsob, jak by se daly spravovat věci veřejné. Čapek se vyslovoval prakticky ke všem podstatným problémům společnosti, ale současně psal i vtipné fejetony o nejvšednějších věcech, které člověka obklopovaly. Objevoval tak pro sebe i pro čtenáře obyčejný svět jako svět mnoha překvapení. Čapek napsal řadu známých děl, kterými se proslavil nejen u nás, ale i v zahraničí. Mezinárodní věhlas mu získalo utopické drama R.U.R., známá je i Bílá nemoc, Válka s Mloky či jeho nejrozsáhlejší román Krakatit. K jeho nejčtenějším pracím však neodmyslitelně patří Povídky z jedné a druhé kapsy.

Celková charakteristika

Fantasticko-utopické drama o umělých lidech R.U.R s podtitulem Rossum's Universal Robots napsané v roce 1920 (premiéru měla hra r. 1921) rozvíjí jednu ze základních Čapkových myšlenek: překotná snaha vymyslet převratný vynález, který by zcela proměnil život a odstranil bídu i těžkou dřinu, nakonec povede ke katastrofě. Lidé nepotřebují velikášské vize. Nic není strašnějšího než dát lidem ráj na zemi, vyslovuje jeden z hrdinů autorovo přesvědčení. Čapek nevěří technice. O nedůvěru mu však v tomto díle nešlo. Jak sám prohlásil, byl to lidský heroismus, který ho zlákal této látce. To kvůli scéně, kde hrstka lidí očekává se vztyčenou hlavou svůj konec, vznikla celá hra. Nešlo o Roboty, nýbrž o lidi. "Horoucně jsem chtěl, aby ve chvíli, kdy nastává útok Robotů, cítil divák, že nyní jde o něco nekonečně cenného a velikého, a to že je lidstvo, člověk, to že jsme my," říká sám autor roku 1921, kdy se ke smyslu hry vyjádřil. Hra se proslavila po celém světa a byla hrána mj. v Japonsku i Austrálii, a autor se jí zapsal do historie nejen svým jménem, ale taktéž dal vzniku označení pro pomocníka člověka - pro robota.

Domin: Tak tedy mladý Rossum si řekl: Člověk, to j něco, co dejme tomu cítí radost, hraje na housle, chce jít na procházku a vůbec chce dělat spoustu věcí, které - které jsou vlastně zbytečné.

Helena: Oho!

Domin: Počkejte. Které jsou zbytečné, když má třeba tkát nebo sčítat. Naftový motor nemá mít třapce a ornamenty, slečno Gloryová. A vyrábět umělé dělníky je stejné jako vyrábět naftové motory. Výroba má být co nejjednodušší a výrobek prakticky nejlepší. Co myslíte, jaký dělník je prakticky nejlepší?

Helena: Nejlepší? Snad ten, který - který - Když je poctivý - a oddaný.

Domin: Ne, ale ten nejlacinější. Ten, který má nejmíň potřeb. Mladý Rossum vynalezl dělníka s nejmenším počtem potřeb. Musel ho zjednodušit. Vyhodil všechno, co neslouží přímo práci. Tím vlastně vyhodil člověk a udělal Robota. Drahá slečno Gloryová, Roboti nejsou lidé. Jsou mechanicky dokonalejší než my, mají úžasnou rozumovou inteligenci, ale nemají duši. Ó, slečno Gloryová, výrobek inženýra je technicky vytříbenější než výrobek přírody.

Děj a kompozice

V prvním dějství se pak ocitáme přesně o deset let později, kdy je z Heleny paní Dominová. Pánové představitelé jí v tento památný den přichystají menší překvapení. I když se všichni snaží tvářit vesele, Heleně neuniká, že je něco v nepořádku. Pánové se už nějakou dobu mračí a evidentně mají starosti. Postupně se dovídáme, že výroba a prodej Robotů jen vzkvétá, lidstvo má však stále větší problémy. Vedou se války, v nichž jsou Roboti nemilosrdnými vojáky. Populace se snižuje a lidstvo v důsledku neplodnosti vymírá. Nešťastná Helena kvůli špatným zprávám spálí "recept" na výrobu Robotů, což však neměla dělat, neboť Roboti povraždili všechny lidi až na planetě zůstali jen Helena, páni ředitelové a pár pracovníků v nedaleké elektrárně a jediné, čím by své životy mohli vykoupit byly právě ony zničené papíry.

  V průběhu druhého dějství se hledá viník za vniklou katastrofu. Helena se přiznává ke svému činu. Taktéž se dozvídáme, že doktor Gall nepatrně upravil výrobu robotů, aby mohli být podobnější lidem. Situace se zdá být bezvýchodná. Když už si všichni uvědomí, že není úniku, rozhodnou se alespoň zemřít se ctí a hrdinně se vydávají na cestu k poslednímu vzdoru. Ušetřen je pouze Alquist, jež si za situaci jediný kladl od začátku vinu a na Roboty nijak neútočil.

  Roboti jsou však po čase zoufalí. Dobyli továrnu, ale chybí jim recept. Dokonce ani poslední člověk na světe netuší, jak znovu započít jejich výrobu. Alquist stárne a upadá do beznaděje. On i všichni Roboti jednoho dne zemřou na zemi po nic nezůstane ani památka. Dokonce se snaží Robotům pomoci, jelikož je mu příjemnější myšlenka, že by zde zůstal stín člověka, když už lidstvo neexistuje. Na konci hry je však Alquist svědkem něčeho nevídaného - mezi dvěma Roboty vznikne cit. A láska je ta nejmocnější čarodějka a jako jediná může Roboty zachránit.

  Sám autor hru označuje jako "kolektivní drama o vstupní komedii a třech dějstvích", z čehož je patrné, že má hra tři dějství a předehru. V předehře se setkáváme se všemi hlavními postavami, kdy Helena přijela do továrny podívat se na Roboty. Seznamuje se s ředitelem Dominem i ostatními představiteli R.U.R, dochází k jejímu prvnímu kontaktu s Roboty. Je velmi udivená jejich podobnosti s lidmi, ale zároveň ji na nich zaráží ty četné odlišnosti. V předehře jsou Roboti stejně oblečeni jako lidé, jsou úseční v pohybech i výslovnosti, mají bezvýraznou tvář a upřený pohled. Předehra končí Dominovou nabídkou k sňatku. Taktéž se tu dozvídáme celou historii Robotů, jež počíná výzkumy vědce Rossuma, který chtěl uměle vytvořit člověka, čehož využil jeho syn, moderní, pragmatický badatel, k zavedení výroby "dělníka s nejmenším počtem potřeb".

Hlavní postavy

Hlavní aktéři této hry nejsou Roboti, jak je již v souhrnné charakteristice zmíněno, i když se v ní samozřejmě vyskytují. Jelikož se jedná o divadelní hru, charaktery nejsou nijak závratně propracované, přesto nám během jednotlivých aktů předvádějí své vlastnosti. Hned na začátku se seznamujeme s panem Harrym Dominem, centrálním ředitelem Rossumových Univerzálních Robotů. Domin si moc dobře uvědomuje své postavení, svou slávu. Je poctěn, že může řídit právě tento podnik. Jeho Roboti jsou nejžádanějším zbožím. On se tím chlubí, vznáší se v oblacích a směle plánuje, jak dobude svět. O Robotech nepochybuje ani v okamžicích před smrtí, kdy je již lidstvo vyhubeno. Stále hlásá velikost myšlenky této levné pracovní síly a odmítá nést vinu za to, co se stalo. Jeho družkou se stává Helena Gloryová, jež původně přijela hájit práva Robotů na plnohodnotný život. Helena je plná ideálů, záhy je jí však názorně ukázáno, že přemlouvat Roboty je marná snaha, jelikož nemají city a sami sebe vidí jako pracovní sílu.

Helena obejme Sullu: Nebojte se, Sullo, já vás nedám! Řekněte, drahoušku, jsou k vám všichni tak suroví? To si nesmíte dát líbit, slyšíte? Nesmíte, Sullo!

Sulla: Já jsem Robot.

Helena: To je jedno. Roboti jsou stejně dobří lidé jako my. Sullo, vy byste se nechala rozříznout?

Sulla: Ano.

Helena: Oh, vy se nebojíte smrti?

Sulla: Neznám, slečno Gloryová.

Helena: Víte, co by se pak s vámi stalo?

Sulla: Ano, přestala bych se hýbat.

Helena: To je hrrozné!

Domin: Marie, řekněte slečně, co jste.

Marius: Robot Marius.

Domin: Dal byste Sullu do pitevny?

Marius: Ano.

Domin: Litoval byste jí?

Marius: Neznám.

Domin: Co by se s ní stalo?

Marius: Přestala by se hýbat. Dali by ji do stoupy.

Domin: To je smrt, Marie. Bojíte se smrti?

Marius: Ne.

Pozdější paní Dominová je jediná žena v továrně a díky tomu je zde nesmírně vážená. K Robotům se však staví záporně. Nesnese je v místnosti a z domoviny si pro jistotu přiváží i vlastní služku Nánu. Lituje Roboty a jejich úděl. Je jí stále úzkostněji, když vidí, jak obchod s Roboty vzkvétá. Cítí, že to vše směřuje ke špatnému konci, o než se posléze sama nechtěně zapříčiní. V továrně jsou lidé pouze na nejvyšších pozicích. Inženýr Fabry je generálním technickým ředitelem R.U.R, doktor Gall je pak přednostou fyziologického a výzkumného oddělení R.U.R., o psychologii a výchovu robotů se stará doktor Hallemeier, finance a komerci má na starosti konzul Husman, jediným přeživším však na konci zůstává stavitel Alquist, jež byl šéfem staveb R.U.R. a který se nikdy přímo na výrobě nepodílel a stejně jako Roboti pracoval rukama, i když v jeho případě šlo spíš o způsob udržení morálky a svého duševního zdraví. Ze situace posledního přeživšího člověka však příliš nadšený není. Z četných Robotů jsou důležití Sulla a Marius, dále vůdce vzpoury Radius a jeden z vyšších představených Rady Robotů Damon. Nejdůležitější však zůstávají až Robot Primus a Robotka Helena, jež na konci hry představují jakési světlo na konci temného tunelu.

Jazyk a styl

Čapek ve hře opět ukazuje svou geniální práci s jazykem. Možná v dramatu nemůžeme vidět popisy prostředí či myšlenkových pochodů postav, jejich promluvy to však hravě vynahrazují. Každá postava má svůj osobitý ráz, svou řeč, styl vyjadřování. Můžete se tu setkat se spisovnou češtinou i nějakým tím nářečím. Některé postavy jsou výmluvné, jiné poněkud tišší. Roboti se poté ze začátku moc nevyjadřují a mluví v krátkých holých větách. Později je jejich řeč plynulá a stejná jako u lidí.

Moje hodnocení

Myslím, že nemusím zmiňovat, že se mi hra líbila. Zajisté by bylo lepší vidět ji na jevišti než číst takto po stránkách, ale bohužel. Chápu, čím Čapkovo dílo oslovilo a díky čemuž se stalo jaksi "nadčasové", dá-li se tomu tak říci. Téma techniky a člověka se nikdy neomrzí (a já se budu smát, až k té apokalypse způsobené umělou inteligencí dojde - pokud se ovšem do té doby lidstvo nepovraždí samo). Láska je tu navíc vmíchána takovým způsobem, že nepůsobí nijak násilně. Za srdce člověka berou všechny scény od začátku do konce, vše ubíhá rychle a na konci litujete, že není dalších stránek. Ukázku jsem tentokrát zvolila o něco delší, ale to jen proto, že dokáže vyjádřit více, než pár mých kostrbatých vět. Měla bych také dodat, že stránky u ukázek musíte brát s nadhledem, jelikož jsem měla vypůjčenou knihu s třemi Čapkovými hrami a R.U.R. je umístěno až po Loupežníkovi.

Ukázka

Primus: Není ti někdy, Heleno, že najednou ti tluče srdce; Teď, teď se musí něco stát -

Helena dá se do smíchu: Podívej se na sebe!

Alquist vstává: Co - cože, smích? Lidé? Kdo se vrátil?

Helena pustí hřeben: Co by se s námi, Prime, mělo stát?

Alquist motá se k nim: Lidé? Vy - vy - vy jste lidé?

Helena vykřikne a odvrátí se.

Alquist: Vy jste snoubenci? Lidé? Odkud se vracíte? Hmatá na Prima. Kdo jste?

Primus: Robot Primus.

Alquist: Jak? Ukaž se, děvče! Kdo jsi!

Helena: Robotka Helena.

Alquist: Robotka? Obrať se! Co, ty se stydíš? Bere ji za rameno. Ukaž se mi, Robotko!

Primus: Jářku, pane, nechat ji!

Alquist: Jakže, ty ji chráníš? - Jdi ven, děvče!

(...)

Alquist: Tak tedy, milý Prime, já - - - já musím dělat nějaké pokusy na Gallových Robotech. Záleží na tom všechno další, rozumíš?

Primus: Ano.

Alquist: Dobrá, doveď to děvče do pitevny. Budu ji pitvat.

Primus: Helenu?

Alquist: Nu ovšem, říkám ti. Jdi, připrav všechno. - Nu tak, bude to? Mám zavolat jiné, aby ji přivedli?

Primus uchopí těžkou třecí paličku: Hneš-li se, rozbiju ti hlavu!

Alquist: Tak tedy rozbij! Co budou pak dělat Roboti?

Primus vrhne se na kolena: Pane, vezmi si mne! Jsem stejně udělán jako ona, ze stejné látky, stejného dne! Vezmi si můj život, pane! Roztrhne kazajku. Řež tady, tady!

Alquist: Jdi, já chci pitvat Helenu. Dělej honem.

Primus: Vezmi si mne místo ní; řež do těchhle prsou, ani nevykřiknu, ani nevzdychnu! Vezmi stokrát můj život -

Alquist: Pomalu, hochu. Ne tak marnotratně. Copak ty nechceš žít?

Primus: Bez ní ne. Bez ní nechci, pane. Nesmíš zabít Helenu! Co ti to udělá, vzít mně život?

Alquist dotýká se něžně jeho hlavy: Hm, já nevím - Poslyš, chlapíku, rozmysli si to. Je těžké umírat. A je, vidíš, lépe žít.

(...)

Vejde Helena.

Alquist: Pojď sem, děvče, ukaž se mi! Ty jsi tedy Helena? Hladí ji po vlasech. Neboj se, necouvej. Pamatuješ se na paní Dminovou? Ach, Heleno, jaké ta měla vlasy. Ne, ne, ty se na mne nechceš podívat. Tak co, děvče, je pitevna uklizena?

Helena: Ano, pane.

Alquist: Dobře, pomůžeš mi, viď? Budu pitvat Prima.

Helena vykřikne: Prima?

Alquist: Nu ano, ano, musí to být, víš? Chtěl jsem - vlastně - ano, chtěl jsem pitvat tebe, ale Primus se mi nabídl za tebe.

Helena zakryje si tváře: Primus?

Alquist: Ale ovšem, co na tom? Ach, dítě, ty umíš plakat? Řekni, co záleží na nějakém Primovi?

Primus: Netrapte ji, pane!

Alquist: Ticho, Prime, ticho! - K čemu ty slzičky? Nu bože, nebude Prima. Zapomeneš na něj do týdne. Jdi, buď ráda, že žiješ.

Helena tiše: Já půjdu.

Alquist: Kam?

Helena: Abys mne pitval.

Alquist: Tebe? Jsi krásná, Helena. Bylo by tě škoda.

Helena: Půjdu. Primus jí zastupuje cestu. Pusť, Prime! Pusť mne tam!

Primus: Nepůjdeš, Heleno! Prosím tě, jdi, tady nesmíš být!

Helena: Já skočím z okna, Prime! Půjdeš-li tam, skočím z okna!

Primus zadrží ji: Nepustím! K Alquistovi. Nikoho, starý, nezabiješ.

Alquist: Proč?

Primus: My - my - patříme k sobě.

Alquist: Ty jsi řekl. Otevře dveře ve středu. Ticho. Jděte.

Primus: Kam?

Alquist šeptem: Kam chcete, Heleno, veď ho. Strká ji ven. Jdi, Adame. Jdi, Evo; budeš mu ženou. Buď jí mužem, Prime. Zavírá za nimi.

Alquist sám: Požehnaný dni! Jde po špičkách ke stolu a vlévá zkumavky na zem. Svátku dne šestého! Usedne u psacího stolu, hází knihy na zem; pak otevře bibli, listuje a čte: "A stvořil Bůh člověka k obrazu svému: k obrazu Božímu stvořil ho, muže a ženu stvořil je. I požehnal jím Bůh a řekl: Rosťte a množte se, a naplňte zemi, a podmaníte ji, a panujte nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad živočichy, kteří se hýbají na zemi. Vstává. A viděl Bůh vše, co byl učinil, a bylo to velmi dobré. I stal se večer a jitro, den šestý." Jde do středu pokoje. Den šestý! Den milosti. Padá na kolena. Nyní propustíš, Pane, služebníka svého - svého nezbytečnějšího sluhu Alquista, Rossume, Fabry, Galle, velicí vynálezci, co jste vynalezli velkého proti té dívce, proti tomu chlapci, proti tomu prvnímu páru, který vynašel lásku, pláč, úsměv, milování, lásku muže a ženy? Přírodo, přírodo, život nezahyne! Kamarádi, Heleno, život nezahyne! Zase se začne z lásky, začne se nahý a maličký; ujme se v pustině, a nebude mu k ničemu, co jsme dělali a budovali, k ničemu města a továrny, k ničemu naše umění, k ničemu naše myšlenky, a přece nezahyne! Rozvalí se domy a stroje, rozpadnou se systémy a jména velikých opadají jako listí; jen ty, lásko, vykveteš na rumišti a svěříš větrům semínko života. Nyní propustíš, Pane, služebníka svého v pokoji; neboť uzřely oči mé - uzřely - spasení skrze lásku, a život nezahyne! Vstává. Nezahyne! Rozpřáhne ruce. Nezhyne!