WILLIAM STYRON – SOPHIINA VOLBA

William Clark Styron mladší (1925, Newport News - 2006, Martha's Vineyard) byl významný americký prozaik a především také díky svému původu představitel tzv. jižanské prózy; rodák z Virginie, který se však sám za "jižana" nepokládal, ale v jehož díle se jeho jižanské kořeny přesto nesporně projevují. Studoval na vysoké škole v Severní Karolíně, kde také prodělal výcvik u jednotky námořní pěchoty. Bojů ve druhé světové válce se však přímo nezúčastnil. Po válce dokončil studia na vysoké škole a pak krátce pracoval jako nakladatelský redaktor. Úspěch prvního románu Ulehni v temnotách (1951) mu umožnil věnovat se pouze literární práci. Po dvouletém studijním pobytu v Evropě, kde se oženil a kde založil i prestižní literární časopis Paris Rewiew, se vrátil do Spojených států. Jeho román Doznání Nata Turnera (1967) byl oceněn v roce 1968 Pulitzerovou cenou. Mezi jeho další slavná díla patří Zapal tento dům (1960), avšak jeho neznámějším a dodnes čteným románem Sophiina volba (1979).

Celková charakteristika

Jedná se o složitý psychologický a autobiografický román s válčenou tematikou, v němž se taktéž objevují filozofické úvahy o existenci zla a destrukčních sil v člověku, o zhoubném vlivu fašismu a kolektivní odpovědnosti za zločiny rasismu. Román o mnoha volbách Sophie, která po ukončení druhé světové války přijíždí do Spojených států, aby se zde pokusila začít nový život, ukazuje, jak nenapravitelné škody může válka napáchat nejen na bojištích, ale hlavně na duši člověka. Nacismus s jeho postojem k takzvaně méněcenným rasám dává Styron do souvislostí s tradičním americkým vzhledem k bělochům a černochům, uvažuje nad tím, jak je možné, že se na tomto světě v tu samou dobu na jednom místě odehrávaly nepředstavitelné hrůzy, jež sahají až k samotnému okraji lidského chápaní, a na místě druhém obyvatelé planety Země spokojeně žili a řešili své malicherné problémy. Román odhaluje zrůdnost fašismu, jeho ničivý vliv nejen na fyzické utrpení jedince, ale zejména na destrukci lidské psychiky. Nachází se zde filosofické úvahy o nacismu, koncentračních táborech a varování, že přítomnost a budoucnost souvisí s minulostí, že velké viny a zločiny nelze promlčet. Na konci může čtenář přijít do menšího rozporu nad skutečným tématem románu - je jím vážně vylíčení hrůznosti války, nebo vnitřní napětí hlavní hrdinky? Jdou vůbec hrůzy, odehrávající se za zdmi Osvětimi, nějak pochopit? Je možné zjistit, jak se mohlo něco takového vůbec stát? Právě na tyto otázky autor v závěru románu odpovídá se značnou skepsí.

Jednou pochopím Osvětim. To bylo odvážné tvrzení, ale byla v něm absurdnost nevědomosti. Osvětim nikdy nikdo nepochopí. Byl bych si však tehdy mohl poznamenat s větší formulační přesností toto: Jednou o Sophiině životě a smrti napíšu a snad se mi tak podaří přispět k poznání, že absolutní zlo se ze světa nedá vyhladit. Osvětim sama zůstane nevysvětlitelná.

Nehlubší prohlášení, jaké kdy někdo o Osvětimi udělal, nebylo žádné prohlášení, ale jen reakce a otázka.

Dotaz: "Řekněte mi, kde byl v Osvětimi Bůh?"

Odpověď: "Kde byl člověk?"

Kompozice a děj

Příběh nás přivádí do Brooklinu, kde mladý Stingo, jež právě opustil své nudné povolání v jednom podřadnějším nakladatelství, nachází levný byt u paní Zimmermanové v tzv. Růžovém paláci (v době je téměř vše natřeno na růžovou). Právě zde se seznamuje se svými dvěma sousedy, milenci Sophií a Nathanem. Jejich první setkání však není nijak šťastné. Nebohý Stingo je svědkem jejich hádky, kdy ji Nathan nadává do poběhlic a špinavých Polek, kolaborantek a spousty dalšího. Později se od souseda Morrise Finka taktéž dozvídá, že Nathan Sophii zbyl. Druhý den se však s oběma setkává znovu a nevěří svým vlastním očím. Před ním se zjeví šťastný pár, jež ho nabádá, aby s nimi strávil příjemné odpoledne. Stingo nakonec kvůli Sophii, do které se zamiloval, souhlasí, čímž začíná velké přátelství tohoto trojlístku.

  Po šťastném a slunném období však přichází zlom, kdy se Nathan naprosto pomátne a od Sophie odchází. Sophie se zhroutí a oporu nachází ve Stingovi, kterému s pomocí tvrdého alkoholu začne vypovídat šílené pravdy o jejím vztahu s Nathanem i pobytu v Osvětimi. Náhle se dozvídáme o Nathanových drogách, o jednom nepovedeném pokusu o společnou sebevraždu, o tom, že Sophie měla děti. Postupně jsou nám vyjevovány její volby, jimž byla za svého života vystavena, na nichž je patrná autorova inspirace existencialismem. Právě díky svým rozhodnutím je posléze stíhána pocitem viny. Její první důležitá volba se týká nacistického domácího odboje, do něhož se Sophie odmítá zapojit. Nechce ohrozit své děti a pořád naivně doufá, že válku nějak přečká. V den, kdy je zatčena pro převoz masa, což bylo v době okupace zakázané, jelikož šlo všechno maso pro Říši, zatknout taktéž všechny obyvatele domu, kde Sophie se svou rodinou bydlela (i její děti), jelikož se jednalo o jedno ze sídel odboje. Nedochází ji, že i kdyby nebyla při pašování masa chycena, sebrali by ji i s účastníky odboje, i když se jejich akcí nijak neúčastnila.

  Na křižovatce se ocitá znovu, tentokrát již v koncentračním táboře, kde stále odmítá pracovat v odboji. Tentokrát stojí před velitelem koncentračního tábora Rudolfem Hössem, jehož se rozhodla svést, nikoli však pro sebe, ale pro svého syna, kterého se snaží všemožnými způsoby zachránit. Poslední volba se týká sebevraždy. Ke konci románu dobrovolně ukončuje svůj život, což vidí jako odčinění viny a vysvobození z psychického utrpení. Největší muka však Sophie zažila při příjezdu do Osvětimi, kde narazila na sadistického opilého německého lékaře, jenž ji postavil před volbu, před kterou by nechtěla být žádná matka (viz. ukázka). 

  V knize je popsáno taktéž mnoho epizod ze Stingova života, především toho milostného, kdy jsme svědky několika zklamání v jeho lásce a trápení nad panictvím, o něž přes svou veškerou snahu nemůže přijít. Jsme svědky jeho sexuálních (i jiných) představ, úvah o životě, odboček do vlastní minulosti. Nejpůsobivěji asi působí části, kdy se Sophie Stingovi zpovídá a on to srovnává s tím, co tou dobou právě prožíval.

Dílo je rozděleno do čtrnácti nestejně, ale přesto poměrně dosti dlouhých kapitol. V průběhu čtení je nám vyjeveno několik časových linií. Nám nejbližší doba je ta jakoby současná, již tvoří autorovo vzpomínání a Stingovo vyprávění o svém mládí, milostných a tvůrčích problémech. Vyjevena je mám taktéž Sophiina minulost, z níž se dozvídáme její zážitky z předválečného a válečného období, jež zahrnuje její život v Polsku, ale dozvídáme se taktéž o jejím seznámení s Nathanem a o prvních měsících ve Spojených státech. Poslední rovinou může představovat jakési filozofické pojednání o nacismu a koncentračních táborech, setkáváme se s literaturou faktu, abychom následně v závěru mohli číst Stingovi úvahy o zlu Bohu, člověku i lásce. O Sophiiných zážitcích se dozvídáme retrospektivně a převážná většina klíčových faktů je nám vyjevena až v posledních kapitolách, kdy odkrýváme hrůzné skutečnosti a drobné lži, jichž se v začátcích svého vyprávění Sophie dopustila.

Hlavní postavy

V celém vyprávění dominují dvě postavy a je těžké určit, které z nich náleží označení hlavní postava. Vypravěčem příběhu je Stingo, dvaadvacetiletý mladík, jež se z rodného jihu po válce přestěhoval na rušný Manhattan, kde hledal inspiraci pro knihu, jež stále nechtěla vzniknout. Stingo, podstatě sám autor, který se ve vzpomínkách vrací do svých mladých let, kdy začal vznikat jeho první román a kdy se potkal s druhou ústřední postavou Sophií, je plný snů a nadějí na jejich splnění, trošku naivní, ale přesto zůstává realistou. Usměvavá, ale v jistém smyslu přece jen tragická osoba, jež je spíše pozorovatel a zapisovatel než přímým aktérem dění.

V těch dobách bylo téměř nemožné najít na Manhattanu laciný byt, takže jsem se musel nastěhovat do Brooklinu. To bylo roku 1947 a jedním z příjemných rysů toho léta, na něž se tak živě pamatuji, bylo ovzduší, slunečné a mírné, prosycené vůní květin a působící dojem, jako by ty dny uvízly v zdánlivě věčném jarním počasí. Jestliže už za nic jiného, tak za tohle jsem byl vděčen, protože moje mládí, aspoň takový jsem měl pocit, se ocitlo na dně. Bylo mi dvaadvacet let a usilovně jsem se snažil stát se aspoň jakýmsi spisovatelem, ale zjistil jsem, že tvůrčí žár, který mě v osmnácti svým mohutným nemilosrdným plamenem téměř sežehl, začal skomírat a proměnil se v matné lodivodovo blikátko, odrážející než chatrné stopy žáru v mých prsou nebo kde kdysi mé lačnící ambice přebývaly. Ne, že bych už vůbec nechtěl psát, pořád jsem zoufale toužil a nebyl jsem s to stvořit další, nebo - abych se pokusil vyjádřit poznámkou Gertrudy Steinové o menších autorech Ztracené generace - měl jsem šťávu, ale ta nechtěl téct. K dovršení všeho zlého jsem byl bez místa, měl hrozně málo peněz a zvolil jsem dobrovolně vyhnanství ve Flatbushi, kde jsem byl jako jiní mí krajané jen další hubený a osamocený mladý Jižan, který se zatoulal do židovského království. Můžete mi říkat Stingo.

  Již zmíněná Sophie, pravým jménem Zosia Zawitovska, o jejíchž osudech kniha pojednává, má se Stingem vřelý vztah, který však stále zůstává v rovině přátelství. Tato Polka poznamená pobytem v Osvětimi (i když nebyla židovského původu), hledá nový život, toužebně po něm prahne, ale ten jí neustále proplouvá mezi prsty. Pocit viny a neustále se opakující výčitky ji postupně sžírají, neustále ji přibližují ke smrti, která se jí začíná zdát jako jediné a poslední východisko z tohoto šíleného světa. Přes všechny otřesné zážitky, jimiž hrdinka prošla, je stále velmi citlivá, což však jen umocňuje její vnitřní rozpolcenost.

Můj nedražší Stingo, Ty jsi tak báječný Milenec, že Tě hrozně nerada opouštím, a ještě k tomu Ti ani nedám sbohem, ale musím zpátky k Nathanovi. Věř mi, Ty určitě najdeš nějakou nádhernou Mademoiselle a ta Tě na Tvé farmě učiní šťastným. TY jsi mi hrozně milý - a nesmíš si o mně z toho všeho myslet, že já jsem krutá. Ale když jsem se probudila, pociťovala jsem se tak strašně a byla jsem z Nathana tak hoffnungslos, tak zoufalá, že jsem měla pocit, jako bych měla místo krovi žilách lad. Takže musím být zase s Nathanem, ať už to znamená co znamená. Možná že už T2 víckrát neuvidím, ale věř mi: že jsem tě poznala, pro znamenalo hrozně mnogo. Jsi úžasný Milenec, Stingo. Připadám si tak špatná, že já teď musím odejít. Odpusť mi, že píšu tak špatnou angličtinu. Mám ráda Nathana, ale teď pociťuju silnou nenávist k životu a k Bohu. Ať jde celý Pan Bůh se vším svým Hände Werk DO HAJZLU. I ze životem. I s tím, co zbylo z lásky.

Sophie.

  Právě tento list napsala Sophie Stingovi, než učinila svou poslední životní volbu. Kdysi věřící katolička, spořádaná žena, která jediné, co chtěla, byl kousek štěstí, ztratila víru v Boha a postupně i v život samotný. Jediné, co ji drželo nad vodou byla její láska k Nathanovi, jejím židovském zachránci. Nathan však není princem z pohádky. Muž, který se nejdříve ukáže jako naprostý hrubián, se později stává Stingovým nejlepším přítelem a rádcem. Je vtipný, je inteligentní, charismatický, svébytný. Ale přesto s ním není něco v pořádku a jak se Stingo později dozvídá, diagnóza je strašlivá. Nathan trpí paranoidní schyzofrenií, navíc se stal poslední dobou závislý na drogách, díky čemuž se z příjemného člověka stává během okamžiku rozzuřený býk, jež kolem sebe rozdává nejen útočná slova plná pohrdání, ale taktéž rány.

"Bodejť holánku, já se na ten výlet celý třesu, s tebou a se slečnou Sophií. Užijem si to jako nikdy, co, kamaráde?"

"Lepší výlet jsi v životě..." začal jsem.

"Ale budeme mít taky dost volno pro sebe, jo?" zeptal se.

"To víš, že budem," odpověděl jsem, ačkoli jsem přesně nevěděl, co tím míní. (...) "Hm, to víš, Nathane," řekl jsem, "samozřejmě čekám, že se mi tam do cesty připlete něco fajn, co budu moct sbalit. Našim dívenkám z Jihu," dodal jsem a nasupeně si přitom vzpomněla na Mary Alice Grimballovou, "je sice dost těžké dostat se na tělo, ale když se jednou rozhodnou nastavit, promiň mi ten výraz, jsou v posteli úplná fantazie..."

"Ne, miláčku," přerušil mě náhle, "já nemyslel žádnou jižanskou kunčiku! Já myslel polskou! Já měl na mysli tohle: Až se kamarád Nathan sebere a půjde si prohlídnou Bílý dům pana Jeffa Davise anebo ty staré plantáže, ke Scarlet O'Harová mrskala svoje negry bičem, Stingo hezky zůstane v hotelu U Zelené magnólie, a koukejme, co má za lubem! No hádej! Hádej, co ten kamarád Stingo bude dělat se ženou svého nejlepšího přítele? Stingo si s ní vleze do postýlky a hup na ni, ta něžná bytůstka se samozřejmě nebrání, a už si to rozdávají, až jim de hlava kolem. Hahááá!"

(...) "Nathane!" vyrážel jsem ze sebe zajíkavě. "Panebože..."

Jazyk a styl

V celém díle najdeme rozličnou škálu prvků různých literárních žánrů, jež autor kombinuje. Mísí se tu prvky románu autobiografického, psychologického i historického, spolu s filozofickou esejí a literaturou faktu. Slohový postup je vyprávěcí, úvahový i popisný. Převážná část knihy je psána ich-formou, občas píše z pohledu třetí osoby, když se ocitá v Sophiině minulosti, avšak ke konci každé epizody se ocitáme zpět v Sophiině výpovědi, jíž Stingovi právě líčí. Autor se vyjadřuje spisovným jazykem, barvitě popisuje prostředí a zabíhá do detailů, nebojí se odborných výrazů a složitějšího jazyka, což ostře kontrastuje s hovorovým vyjadřováním postav, zvláště pak Sophie, v jejíchž promluvách jsou časté chyby, které vyplývají z jejího původu. Dělá chyby v časování sloves, občas jí nějaké slovo vypadne a ona jej říká anglicky nebo německy. Styron se nevyhýbá dlouhým a složitým souvětím, která však nejsou komplikovaná, jak by se mohlo na první pohled zdát, a čtenář se v nich neztrácí.

Můj názor na dílo

Kniha to nebyla špatná. Sophiina výpověď ve mně určitě zanechala hluboký dojem, při popisu některých okamžiků jsem se téměř zdráhala uvěřit, že by tomu tak bylo, že by někdo něco takového doopravdy prováděl, ale to vše nejspíš způsoboval fakt, že jsem věděla, že se to skutečně dělo. Právě z toho důvodu mi připadají některé popisované události fantastické a téměř až na samotnou hranici chápání. Musím však podotknout, že začátku se v knize objevovaly zdlouhavé a nudné pasáže, které mi připadaly až zbytečné. Ke konci jsem dostala dojem, že kdyby se autor omezil pouze na Sophiin příběh a vynechal autobiografickou část, udělal by mnohem lépe. Na druhou stranu má však retrospektivní vyprávění co do sebe a přináší čtenáři nejedeno překvapení.

Ukázka

Doktor se opět otočil k ní. Povytáhl obočí a podíval se na Sophii vlhkýma těkavýma očima, s podnapilým pohledem bez úsměvu. Byl u ní v tu chvíli tak blízko, že jasně cítila alkoholické výpary - nažluklý pach ječmene nebo žita - a neměla sílu ten pohled opětovat. A v tu chvíli si uvědomila, že řekla, co neměla, možná něco osudově chybného. Na okamžik odvrátila obličej, pohlédla na frontu vězňů, kteří se vlekli svou Golgotou k selekci, a uviděla   Evina profesora hry na flétnu Zaorského, kterého zastihla právě v onom osudově zpečetěném okamžiku jejího života - jediným, téměř nepostřehnutelným kývnutím hlavy jej doktor poslal nalevo, do Brzezinky. Pak se dr. Jemand von Niemand znovu obrátil k ní a řekl: "Takže ty nejsi komunistka. Ty jsi věřící."

"Ja, mein Hautmann. Věřím v Krista." Ta pošetilost! Vycítila, z jeho postoje, z výrazu jeho očí - z nového výrazu jeho očí, v kterých jako by silně zajiskřilo -, že všechno, co řekla a říká, jí vůbec nijak nepomůže a nijak ji neochrání, naopak, že to všechno vede velice rychle ke zlému konci. Pomyslela si: Kdybych rázem oněměla!

  Doktor trochu vrávoral. Naklonil se na okamžik nějakému svému vojenskému poskokovi, který v ruce držel podložku s lejstry, a něco mu šeptal, zatímco se soustředěně dloubal v nose. Eva se prudce přitiskla k Sophii a rozplakala se. "Takže ty věříš v Krista spasitele?" řekl jí doktor těžkým jazykem, ale hlasem podivně věcným, jako přednášející, který zkoumá poněkud nejasný aspekt nějakého logického exiomatu. Pak pronesl cosi, co ji na okamžik dokonale mystifikovalo: "Copak neřekl 'Nechte maličkých přijíti ke mně?'" Otočil se k ní zády, s úpornými trhavými pohyby opilce.

   Sophie, zajíkající se hrůzou, už už měla na jazyku nějakou tupou odpověď, když jí doktor řekl: "Smíš si nechat jedno děcko."

  "Bitte?" vyjekla Sophie.

"Smíš si nechat jedno děcko," opakoval. "Druhé půjde pryč. Které si chceš nechat?"

"Chcete říct, že musím sama zvolit?"

"Jseš Polka, nejsi Židovka. Máš výsadu - máš volbu."

  Jakékoli uvažování jako by v ní ustrnulo, přestalo. Pak cítila, jak se pod ní podlomila kolena. "Já nemůžu volit! Já přece nemůžu volit!" začala křičet. Dobře se pamatovala, jak se tehdy rozkřičela! Ani mučení andělé nekřičeli tak hlasitě do lomozu pekelných muk. "Ich kann nich wählen!" vykřikla.

  Doktor si uvědomil, že výstup vzbuzuje nežádoucí pozornost. "Neřvi!" poručil jí. "Dělej a řekni, jak ses rozhodla. Vyber jedno, krucihiml, anebo tam pošlu obě. A dělej!"

Vůbec tomu všemu nemohla uvěřit. Vůbec nevěřila, že tu najednou klečí na tom drsném cementu, tiskne k sobě obě děti tak zoufale, že má pocit, jako by jejich kůže měla i přes vrstvy šatů rázem srůst s její. Nemohla tomu uvěřit, totálně, až k hranici pomatení mysli. A její neschopnost uvěřit se zarčila i v očích hubeného Rottenführera s voskovou pletí, doktorova pomocníka, ke kterému náhle z nevysvětlitelných důvodů upírala prosebný zrak. I on byl zřejmě ohromen a opětoval její údiv pohledem široce otevřených očí s překvapeným výrazem, jako by chtěl říct: Já tomu taky nerozumím.

  "Nenuťte mě volit," šeptala v úpěnlivé prosbě. "To přece nemůžu."

"Tak je tam pošlete obě," řekl doktor pomocníkovi, "nach links."

"Mami!" a už slyšela Evin tichý, ale sílící pláč, protože právě v tom okamžiku dítě od sebe odstrčila a s podivně neohrabaným pohybem se na vycementované rampě zvedla. "Vezměte tu menší!" vykřikla. "Vezměte si mou malou!"

  A v té chvíli vzal doktorův pomocník Evu šetrně za ručičku - na jeho ohleduplnost se Sophie marně snažila zapomenout - a odváděl ji do čekající legie zatracených. Věčně si vybavovala ten matný obrázek, jak se to dítě zoufale prosebnými zraky stále a stále otáčí. Ale jelikož ji téměř oslepila záplava slaných slzí, přec jen byla ušetřena a výraz v Evině obličeji nerozeznávala, za což byla vděčná. Protože v tom nejsmutnějším koutě svého upřímného srdce naprosto jistě věřila, že to by nesnesla, protože už tak byla téměř šílená, když viděla, jak jí ta malá postavička navždy mizí z očí.

  "Držela pořád toho svého medvídka - a svoji flétnu," dodala Sophie na závěr. "Celá ta léta jsem nebyla s to tahle slova přenést přes srdce. Vyslovit je, v jakémkoli jazyce."