ROMAIN ROLLAND – PETR A LUCIE

Romain Rolland (1866 - 1944) byl francouzský prozaik, dramatik, esejista, hudební historik a kritik, nositel Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1915. Profesor dějin hudby na Sorbonně, autor mistrovských životopisů významných osobností, pacifista stavějící se proti válce a fašismu. Humanistické dílo vzniklo jako reakce na morální krizi francouzské společnosti podléhající dekadentní prázdnotě a bezduchému měšťáctví. Mezi jeho nejznámější díla patří desetidílný románový cyklus Jan Kryštof (1904-12), protiválečná novela Petr a Lucie (1919), historický román Dobrý člověk ještě žije (1920) a jeho druhý románový cyklus Okouzlená duše (1922-23).

Celková charakteristika

  Jedná se o protiválečnou novelu se shakespierovským tématem ukazující válečnou Paříž na pozadí tragické lásky dvou mladičkých milenců. Děj se odehrává ve velmi krátkém časovém úseku za první světové války, trvá jen od 30. ledna do Velkého pátku 19. března 1918. I tak zde autor zdařile zachycuje hrůzy války, morálku tehdejší společnosti a vztah dvou lidí, kteří, sic jsou z rozdílných společenských vrstev, dokázali v tomto období podlehnout citu tak vznešenému jako je láska. Autorovým cílem bylo ukázat nesmyslnost války, která jen ničí vše, co je hezké. Taktéž odhaluje pocity lidí, kteří toto období prožívají ve zmatku. Dílo je plné zklamání a hořkosti. Částečně se promítá i autorova vlastní životní zkušenost - při bombardování Paříže na Velký pátek roku 1918 mu zemřela žena společně s několika jeho dalšími přáteli.

Děj a kompozice

Kniha je rozdělena do 17 nepříliš dlouhých kapitol. Dějový spád je docela rychlý, ale i tak v knize nic nechybí. Příběh je vyprávěn postupně, kdy se prolínají dvě hlavní linie - lásky milenců a války okolo nich, a začíná představením halvního hrdiny. Petr je znechucen válkou, nechápe její smysl a cíl a jeho život je jen čekáním odvodu na frontu. Ztrácí zájem o své okolí. Jednoho večera, při bombardování Paříže, se skrývá v metru, když tam narazí na krásnou dívku. Na první pohled se do ní zamiluje. V jedné chvíli se ocitnou vedle sebe a chytnou se za ruce. Na další zastávce dívka bez jediné slova nebo pohledu Petrovým směrem zmizí. Petr krásnou neznámou nemůže dostat z hlavy. Bloumá ulicemi a pátrá po ní. Když na ni pak náhodou narazí, není schopen slova. Při dalším setkáním se s ní však dává do řeči a oba se spolu seznamují. Petr se dozvídá dívčino jméno a taktéž něco o jejím životě.

Lucie se živí jako malířka, která překresluje fotografie nebo známé obrazy. Kvůli válce a smrti otce nedostudovala. Petrovi se její kresby nelíbí, ale i tak jeho láska k ní roste.

"Ale vždyť to nejsou ty barvy!" řekl. - "No, to by byl opravdu zázrak!" řekla. "Vždyť jsem ten originál jakživa neviděla! Dělala jsem to podle fotografie." - "A to vám to nikdo nevytkne?" - "Kdo? Kupci? Ani ti neznají originál. A i kdyby jej snad někdy viděli, ti si umělecké dílo nikdy neprohlížejí tak důkladně! Červená, zelená, modrá, v tom ve všem vidí jenom planoucí barvičky. Někdy mívám předlohu barevnou, a přece změním barvy. Na přiklad toto, hleďte." A ukázala mu Murillova andílka.

Od onoho dne se spolu pravidelně scházejí u fontány. Později, jak je jejich vztah čím dál důvěrnější, spolu podnikají i jiné pochůzky po Paříži. Lucie pak Petra jednou pozve k sobě domů, protože mu slíbila, že jej bude portrétovat. Při té příležitosti mu vypoví svůj životní příběh a oba se tím sbližují ještě více. Jejich láska roste stejně jako válka. Čas Petrova odchodu do války se blíží a milenci si slíbí, že se oddají do Vzkříšení (viz "Ukázka"). Netrápí se zítřkem, ale Petrův ročník již brzy narukuje. Stále více se ponořují do snů a plánují společnou budoucnost, o níž ale oba vědí, že se nikdy nenaplní. Na Velký pátek jdou do chrámu sv. Gervaisa, kde se koná varhanní koncert. Prosí boha, aby je navždy spojil. Za pár okamžiků se celý kostel od základů zachvěje a jejich život je ukončen spadeným pilířem. Jejich láska je tak stvrzena navěky.

V té chvíli Lucie, jež zrovna vášnivým pohledem políbila drahého přítele (oči maje přivřeny a rty pootevřeny, zdál se ztracen v slastné extázi, a jakoby nadnášen věčnou radostí, pozdvihoval hlavu k oné nejvyšší Síle, kterou člověk pudově hledá vždycky nahoře), užasle spatřila v červeném a zlatém okně postranní kaple tvář té rusovlásky. A zatímco tak na ni mlčky pohlížela, trnouc úžasem, znovu na té zvláštní tvářičce uviděla onen výraz zděšení a soucitu. V témž okamžiku se silný pilíř, o nějž se opírali, pohnul a celý kostel se do základů zachvěl. Srdce zabušilo v Lucii tak, že v ní přehlušilo rachot výbuchu a křik věřících, a nemajíc kdy se bát nebo trpět, vrhla se, aby ho jako slepice svá kuřátka zakryla vlastním tělem, vrhla se na Petra, blaženě se usmívajícího při zavřených očích. Mateřským objetím si tu drahou hlavu ze všech sil přitiskla do klína a sklonila se nad Petrem, s ústy na jeho šíji, takže byli schouleni v nepatrné klubíčko. A mohutný pilíř je naráz pohřbil pod svými sutinami.

Hlavní postavy

  Jsou jen dvě, i když se v příběhu setkáváme s více protagonisty, není jich však mnoho. Každá postava svým způsobem někoho symbolizuje a díky jejich myšlenkám a pocitům můžeme proniknout do morálky tehdejší společnosti. Petr a Lucie jsou bezpochyby hlavní dvojicí celého díla. Petr Aubier je chlapec z dobře založené měšťácké rodiny, osmnáctiletý studen, který nesouhlasí se svou dobou a nedokáže do společnosti dobře zapadnout. Často utíká do svého vlastního světa. Petr je snílek a často v sobě nese velké protiklady. Jednu chvíli je šťastný s Lucií a užívá si jejich společné lásky a za moment se rozhořčuje nad zbytečností války (Proč?! Proč je válka?! Proč lidé umírají?! Proč je jenom tak musí být?!!) Jedná se o výkřiky samotného autora, který si tak stimuloval vlastní pocity beznaděje a frustrace. Lucie je pak v jistém ohledu Petrovým protějškem. Klidná a optimistická dívka z chudé rodiny, která se ještě méně než Petr zajímá o to, co bude. Žije dneškem a užívá si ho, jak jen to jde. V Petrovi vidí blízkou duši, které se může svěřit, jelikož její matka ji vidí jako dospělou ženu a už se o ni moc nestará. Nebojí se smrti, ale největší strach má z okamžiku, kdy Petr odejde na vojnu. Na rozdíl od Petra ví, jaký je život, a chápe, že člověk musí dělat ústupky. Vydělává si jako malířka tím, že překresluje fotografie, nebo známé obrazy. Nejsou to však bůhvíjaká díla společně s Petrem je žertovně nazývají "mazanice". V díle se také objevuje Petrův starší bratr Filip, který se dobrovolně přihlásil do války - právě on ukončí válku a nastolí vládu pokoje a míru. Brzy však přichází o iluze. V Petrovi vidí své někdejší já a je vůči němu odtažitý. Různé postoje lidí jsou pak zobrazeny na kolektivu Petrových přátel, kde se setkáváme jak s ovcemi strženými davem, tiše protestujícím intelektuálem, nebo třeba horkokrevným mladíčkem zapáleným pro boj.

Jazyk a styl

  Autor se vyjadřuje spisovně a v podobě pocitů postav podává výpověď o pocitech svých a okolní společnosti. Dílo je velice citově zabarveno a odrážejí se v něm prožitky samotného autora. Jazyk je prostý, bez přílišných příkras. Souvětí jsou povětšinou krátká a jasná. Dialogy postav, odrážející jak charakteristiku daného člověka, tak jeho postoje k válce, se střídají s myšlenkově závažnými pasážemi, kde sledujeme vnitřní boj a nepokoje hlavního hrdiny. Potkáváme se také s mistrným popisem prostředí, který není nijak zdlouhavý a udává nám toho tak akorát tolik, abychom si danou scénu lehce představili. Autor nezabíhá do přílišných podrobností a věnuje se spíš popisu lásky mladých lidí. Čas od času se setkáváme s filosofickými otázkami, jakožto tichými výkřiky autora, jež se snaží vyjádřit svůj postoj a podat ho světu.

Moje hodnocení

  Po Rollandovi jsem chytla z prostého důvodu - přede mnou se objevila útlá a malá knížečka. Přesto jsem se do čtení nijak nehrnula. Nemám ráda pojednávání o válce ani romantické bláboly. Přesto mne kniha doslova nadchla. Možná se některé pasáže četly špatně, ale nebylo jich mnoho. Spíš jsem si musela nejprve zvyknout na trošku zastaralejší češtinu a jinou skladbu vět. Dílo mi učarovalo právě svou čistotou, jež se odráží v lásce hlavních hrdinů, tak surovostí a chladem, jakými popisuje válku a vše kolem. Tuhle knihu mohu jen a jen doporučit.

Ukázka

Březen se vrátil a s ním delší den a ptačí zpěvy. Ale zároveň s délkou dnů vzrůstaly také příšerné válečné plameny.

Vzduch se horečně tetelil očekáváním jara a očekáváním zkázy. Bylo slyšet, jak sílí obludné dění a jak se srážejí zbraně milionů nepřátel, schromažďovaných již několik měsíců za hrázemi zákopů a přichystaných zaplavit jako bouřlivý mořský příboj celou střední Francii i s hlavním městem. Stín děsivých pověstí předcházel tuto pohromu: fantastické zprávy o otravných plynech, o jedech, jimž bude naplněn všechen vzduch a jež prý se snesou na celé rozsáhlé kraje a všechno živé v nich zničí jako dusivá oblaka ze sopky Mont Pelé. Také návštěvy německých letadel, čím tím častější, dovedně udržovaly vzrušení v celé Paříži.

Petr a Lucie se stále vzpírali vědět něco z toho, co se dálo v jejich okolí; ale mírná všeobecná rozjitřenost, kterou bezděky vdechovali také oni v tom vzduchu obtěžkaném hrozbami, rozněcovala touhu, jež kvasila v jejich mladých tělech. Tři válečná léta nakazila evropské duše mravní lehkomyslností a ta vnikla i do duší nejpočetnějších. A Petr a Lucie neměli náboženské víry. Ale byli chráněni jemností svých srdcí, svým pudovým studem. Jenže potají se rozhodli, že se jeden druhé oddají, ještě než je od sebe oddělí slepá lidská krutost. Ještě si to neřekli. Až jednou večer...

Když tak jednou v polovici března vyšli od večere, uslyšeli signály leteckého poplachu. Uchýlili se jako před náhlým lijákem do nejbližšího krytu a chvíli se bavili pozorováním svých náhodných sousedů. Protože však nebezpečí se zdálo ještě daleko, nebo snad již zažehnáno, třebaže nic neoznamovalo konec poplachu, Petr a Lucie se vydali, vesele žvatlajíce, zase na cestu, neboť se nechtěli vrátit domů příliš pozde. Šli starou, tmavou úzkou uličkou nedaleko sv. Sulpicia. Zrovna prošli kolem fiakru, stojícího před širokými vraty; kůň i kočí spali. Sotva ušli dvacet kroků po protějším chodníku, všechno kolem nich se náhle zatřáslo: oslňující rudý záblesk, rachotivé hromové dunění, déšť vytrhaných prejzů a rozbitých oken. Ve výklenku domu, který v těch místech prudce vybíhal do uličky, přitiskli se ke zdi a jejich těla se křečovitě objala. V záři toho záblesku uviděli ve svých očích lásku i hrůzu. A když je zahalila zase noc, Luciin hlas zaprosil:

"Ne! Já ještě nechci!"

A Petr ucítil na rtech její rty a vášnivé zuby. Stáli tak v objetí a chvěli se v temnotách ulice. Na několik kroků od nich lidé, kteří vyběhli z domů, vytahovali z trosek rozbitého fiakru dokonávajícího kočího a potom šli zrovna kolem nich; z nešťastníkova těla kapala krev. Petr a Lucie stáli strnulí hrůzou a přitisknutí k sobě tak těsně, že se jim potom, když se v nich probudilo zase vědomí, zdálo, že jejich těla byla v tom objetí nahá. Uvolnili si ruce a rty semknuté jako kořeny a vpíjející milovanou bytost. A oba se najednou rozechvěli.

"Pojďme domů!" řekla Lucie, zachvácena jakousi posvátnou hrůzou. A odváděla ho.

"Lucie, viď, že mě nenecháš odejít z toho života dokud...?"

"Ó bože!" řekla Lucie a stiskla mu ruku, "taková myšlenka by byla horší než smrt!"

"Miláčku!" řekli si oba.

"Kdy budu tvůj?" zeptal se. (Nebyl by se odvážil zeptat:"Kdy budeš mát?")

Lucie si toho všimla a dojalo ji to.

"Miláčku drahý," řekla mu. "Již brzy! Nespěchej! Jistě po tom netoužíš víc než já! Zůstaňme nějaký čas ještě tak... Je to tak krásné...! Ještě tento měsíc, až do konce...!"

"Do Velikonoc?" zeptal se. (Velikonoce byly toho roku posledního března.)

"Ano! Do Vzkříšení."

"Ach," zvolal Petr, "před vzkříšením je vždycky smrt."

"Mlč!" zvolala a zapečetila mu ústa svými rty.

Pustili se.

"Dnes večer to bylo naše zasnoubení," řek Petr.

Kráčeli pak tmou, opřeni jeden o druhého, a tiše plakali láskou. Na zemi jim pod kroky skřípalo rozbité sklo a dlažba krvácela. Kolem jejich lásky číhala smrt a noc. Ale nad jejich hlavami, nahoře mezi černými zdmi ulice, sbíhajícími se jako vysoký komín, v lůně nebes bušilo jako v čarovném kruhu srdce hvězdy...

A hle! Hlasy zvonů zpívají, světla se znovu rozžehují a ulice zase oživují! Vzduch je prost nepřátel. Paříž volně dýchá.