ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN – KAPITÁNSKÁ DCERKA

Alexander Sergejevič Puškin (1799 -1837) byl ruský básník, prozaik a dramatik, zakladatel moderní ruské literatury a tvůrce novodobého ruského básnického jazyka. Pocházel ze starobylé šlechtické rodiny, vzdělání získal na učilišti v Carském Selu a poté žil jako úředník v Petrohradě. Za svobodomyslné verše byl vypovězen na jih Ruska a na rodinný statek u Pskova. Mikuláš I. mu roku 1826 po vstupu na trůn povolil pobyt v Moskvě, kde Puškin žil pod policejním a cenzurním dohledem. Po svatbě r. 1831 s Natalií Nikolajevnou Gončarovovou přesídlil do Petrohradu, r. 1833 mu byla udělena nižší dvorní hodnost podkomořího, ale vleklými hmotnými starostmi trpěl i nadále. Zemřel na zranění při souboji s milencem své ženy, do něhož ho vehnaly dvorské intriky. V slavném románu ve verších Evžen Oněgin (1823—1833, Евгений Онегин) Puškin vrcholně ztvárnil problematiku moderní osobnosti, zprvu zobrazovanou v romantických poemách, a zrelativizoval dosud ustálené slohové prostředky – svého hrdinu interpretoval tragicky i parodicky. Autorova koncepce ruských dějin, zdůrazňující lidový i národní princip, byla východiskem dramatu Boris Godunov (1825, Борис Годунов). Ve 30. letech vznikla významná díla prozaická, v nichž se Puškin kriticky stavěl proti nepřirozeným konvencím života vysoké společnosti, např. Piková dáma (1833, Пиковая дама), Na motivy Puškinových děl skládal opery Petr Iljič Čajkovskij.

Celková charakteristika

Romanticky laděná historická novela je jedním ze známějších Puškinových počinů. Mapuje v ní skutečnou událost mezi lety 1773 – 1774, Pugačovovo kozácké povstání, které bylo nakonec násilně potlačeno. Nalezneme zde prvky typické pro romantismus: hrdinství, smysl pro čest, nehynoucí čistou lásku. Do kontrastu zde staví cit mladých lidí s hrůzami a krutostmi povstalců. Kapitánskou dcerku tak můžeme přiradit k typické romantické próze ruské literatury. Poprvé tato novela vyšla v roce 1836 v listu Sovremennik. Podle novely složil ruský skladatel César Antonovič Kjuj roku 1911 stejnojmennou operu.

Děj a kompozice

Příběh mladého šlechtice Petra Andrejeviče Griňova nás zavede přímo doprostřed dění tehdejších selských povstání, z nichž nejvýznamnější bylo to Pugačovovo.

 Petr, rozmazlený mladík, je na žádost otce odvelen na východní frontu. Z této skutečnosti není příliš nadšený – svou službu si představoval nejlépe v Petrohradu, za doprovodu krásných žen a bohatých šlechticů. Přestože byl od mala vychováván s láskou a nikterak přísně, je odhodlaný a čestný.

Beaupré byl ve své vlasti kadeřníkem, potom v Prusku vojákem, pak přijde na Rus "pour ȇtre outchitel", nechápaje dobře význam tohoto slova. Byl to dobrý chlapík, ale lehkomyslný a krajně nepořádný. jeho hlavní slabostí byla vášeň ke krásnému pohlaví; za své něžnosti dostal často výprask, nad nímž vzdychal celé dny. kromě toho nebyl (podle svých slov) ani nepřítelem láhve, to je (řečeno po našem) rád se nachlastal.

Jeho průvodcem se stane rodinný sluha Saveljič, který se ze všech sil snaží mladíka udržet na uzdě. Příliš se mu to však nedaří, už po cestě se nerozvážnému Petrovi podaří při kulečníkové partii s prohnaným Zurinem prohrát přes sto rublů. Saveljič si zoufá nad svým schovancem, nicméně vždy stojí na jeho straně.

Zatím naše hra pokračovala, čím častěji jsem si přihýbal z poháru, tím jsem se stával odvážnějším. Koule mi lítaly co chvíli přes mantinel; rozčiloval jsem se, nadával markérovi, který počítal bůhvíjak, každou hodinu jsme zvyšoval sázku, slovem – choval jsme se jako kluk, který se dostal na svobodu. Mezitím čas nepozorovaně míjel, Zurin se podíval na hodinky, odložil tágo a prohlásil, že jsem prohrál sto rublů.

Cestou do Bělohorské pevnosti, kde má Petr sloužit, je na rozlehlých pláních zastihne příšerná sněhová bouře. Z ní je vysvobodí až potulný žebrák, který jejich vůz dovede až k hostinci uprostřed nicoty. Petr mu za odměnu dá svůj krásný zaječí kožíšek. Po příjezdu do pevnosti je Petr velice zklamán – jedná se o pouhou vesničku se sotva sty obyvateli včetně kozáků. Chmurně si rýsuje nudný život a seznamuje se s místními obyvateli. Velitel celé pevnosti, kapitán Hronov, jej srdečně přivítá a snadno jej přijme do své rodiny jako vlastního syna. Seznámí se také s jeho jedinou dcerou Marjou Ivanovnou. Zpočátku ji nevěnuje přílišnou pozornost, v jeho očích se zdá až příliš hloupá. Je přidělen k bývalému vrahovi Švabrinovi, úlisnému a nepříliš čestnému člověku. Zpočátku se jejich vztah zdá vcelku únosný, nicméně s přibývajícími dny se ukáže, že za urážlivými komentáři na kapitána a jeho dceru je skrývají mnohem horší věci, než závist a mladické povídání. Petr je velice rozlezen, když se dozví, že za urážkami na Marju Ivanovnu stojí uražená mužská ješitnost. V té době se začne na Marju dívat jinýma očima a začne mezi nimi vznikat silné, oboustranné pouto. Mladík urážky na jeho vyvolenou bere smrtelně vážně a vyzývá svého soka v lásce na souboj.

Švabrin neočekával, že ve mně najde tak nebezpečného soupeře. Dlouho jsme nemohli jeden druhému zasadit ránu; konečně jsem začal na něho živě dorážet, pozoruje, že slábne, a zahnal jsem ho skoro až do řeky. Náhle jsem zaslechl hlasitě pronesené své jméno. Ohledl jsem se a spatřil Saveljiče, jak běží ke mně dolů z hoření pěšinky... V tu chvíli mě silně píchlo do prsou pod pravým ramenem; upadl jsem a ztratil vědomí.

Celý souboj vyvolal v pevnosti poprask, nicméně s blížícím se Pugačovovým vojskem a hrozbou války celá věc vyšuměla. Namísto toho Petr žádá Marju o ruku. Jeho rodiče však se sňatkem s chudou kapitánskou dcerou nesouhlasí – nejraději by Petra viděli po boku bohaté petrohradské kněžny. Petr se však nevzdává a prosí, aby s ním Marja odcestovala až k rodičům, kde by je odprosil znovu.

Šel jsem oznámit všechno Marje Ivanovně. Potkal jsem ji na zápraží. "Co se vám stalo?" řekla, vidouc mě. "Jak jste bledý!" – "Konec!" odpověděl jsem a podal jí tatínkovo psaní. Teď zbledla zase ona. (...) "je vidět, že nám to není souzeno... Vaši rodiče mě nechtějí do rodiny. Staniž se vůle Páně! Pánbůh ví líp, čeho je třeba. Nezbývá nám nic jiného, Petře Andrejeviči; buďte šťasten alespoň vy..." – "To se nestane!" vykřikl jsem, chytiv ji za ruku. "Ty mě miluješ, jsem hotov ke všemu. Pojďme, padněme k nohám tvým rodičům; jsou to lidé prostí, a ne hrdí, nemají tvrdé srdce... Ti nám požehnají; vezmeme se... a jsem přesvědčen, že mého otce časem uprosíme; maminka bude při nás; ta mi odpustí..."

Jeho plány mu však zhatí útok na bělohorskou pevnost. Jako velký zrádce se vyjeví Švagrin – zaprodal se povstalcům a v rámci služeb Pugačovovi se snaží získat si svůj podíl na kořisti. Je jmenován novým vůdcem pevnosti. Starý kapitán i s jeho družkou jsou oběšeni – Petra od smrti ochrání jen dávná příhoda. Žebrák, kterému tehdy dal svůj zaječí kožíšek, byl sám Pugačov. Ten se mu cítí zavázán a je k němu štědrý. Nicméně je vykázán z pevnosti a je nucen utéci do nejbližšího města – Orenburku. Marju Ivanovnu potká velké neštěstí – nejen že ztratila oba rodiče, Švagrin, posedlý nově nabytou mocí, ji uvěznil ve svém sídle a chce si ji vzít za ženu. Petr se mezitím přidá k posádce v Orenburku a statečně brání město proti povstalcům. Nicméně městu odchází zásoby a nakonec jsou hradby prolomeny – v tu dobu dostává dopis od Marji Ivanovny a dozvídá se o její hrozné situaci. Rozzloben se rozhodne dezertovat a sám se vypraví za svou vyvolenou. Spolu se svým věrným sluhou je však chycen povstalci a předveden před Pugačova. Ten se projeví jako velice spravedlivý soudce – nejen že Petra osvobodí, dokonce mu pomůže osvobodit ubohou Marju ze Švabrinova zajetí. Ten je po zásluze tvrdě potrestán. Oba milenci se rozhodnou utéci zpátky do Petrova domu. Jejich cesty se však rozdělí, když v jedné vesnici potkají armádu, jdoucí proti Pugačovovi. Vede ji vychytralí Zurin. Petr se rozhodne mu pomoci a prosí Marju Ivanovnu, aby se Saveljičem jela domů sama. On sám se připojí k Zurinově posádce.

Ale Pugačov chycen nebyl. Objevil se na sibiřských hutích sebral tam nové bandy a zase začal svoji zločinnou činnost. Znovu se rozšířila pověst o jeho úspěších. Dozvěděli jsme se o ztroskotání sibiřských pevností. Brzy znepokojila zpráva od dobytí Kazaně a tažení samozvance na Moskvu velitele vojsk, bezpečně dřímající v naději na bezmocnost přezíraného rebela. Zurin dostal rozkaz přepravit se přes Volhu. Nebudu popisovat naše tažení a konec války. Řeknu krátce, že bědy dostoupily vrcholu. Prošli jsme vesnicemi zpustošenými od vzbouřenců a chtě nechtě jsme brali ubohým obyvatelům to, co nestačili ukrýt. Správa byla všude zničena; statkáři se ukrývali v lesích. Bandy lupičů řádily všude; velitelé detašovaných oddílů trestali i dávali milost ze své moci;  stav celého rozlehlého kraje, kde požár zuřil, byl strašný. – Nedej Bůh vidět ruskou vzpouru, nesmyslnou a nemilosrdnou! Pugačov utíkal, pronásledován Ivanem Ivanovičem Michelsonem. Brzy jsme se dozvěděli o jeho úplném rozbití. Konečně dostal Zurin zprávu o zajetí samozvance a spolu s tím i rozkaz zastavit se. Válka byla skončena.

Zatímco Marja Ivanovna šťastně dorazí až k Petrovým rodičům a je vřele přivítána, Petr neskončí dobře. Přestože Pugačovovo povstání potlačili, byl označen za zrádce a vyhnán na Sibiř. Poté, co se o tom dozví i Marja Ivanovna, rozhodne se jednat. I přes mnoho nepřízní se vypraví až za samotnou císařovnou Kateřinou Velikou, aby se zde odprosila za svého milovaného. Metodou mnoha malých úskoků se jí podaří proniknout až do královských zahrad. Zde se setkává s krásnou dámou, které po chvíli svěří svůj osud a plán na osvobození svého milého. Dáma Mironovu dceru pozorně vyslechne a řekne ji, že zkusí carevnu sama přesvědčit. Marja Ivanovna je nadšená. O několik minut později, k poledne, je předvolána před samotnou carevnu.

Carevna seděla u toaletního stolku. Několik dvorních dam ji obstupovalo a uctivě propustilo Marju Ivanovnu. Carevna se k ní obrátila a Marja Ivanovna v ní poznala tu dámu, se kterou si před několika minutami tak upřímně vykládala. Carevna ji zavolala a řekla s úsměvem: "Jsem ráda, že jsem mohla splnit své slovo a vyhovět vaší prosbě. Vaše záležitost je ukončena. Jsem přesvědčena o nevinnosti vašeho ženicha. Tady je psaní, které se obtěžujte sama odvésti svému budoucímu tchánovi."

Oba milenci se tedy po dlouhých strastiplných peripetiích dali znovu dohromady. Tady končí zápisky Petra Alexandrejeviče Griňova. 

Novela je dělena na čtrnáct nestejně dlouhých kapitol. Poslední kapitola popisuje dobrodružství Marjy Ivanovny a je obohacena o závěrečný autorův komentář. V celém příběhu se střídají bohaté a dlouhé popisy s prostředím spolu s dialogy postav. Autor zde používá hodně syntaktických prostředků – pomlčky, středníky. Souvětí jsou lehce srozumitelná. Děj je sestaven chronologicky, o věcech minulých se dozvídáme z vyprávění jednotlivých postav. V celém ději můžeme také nalézt přepisy dopisů. Novela též obsahuje autorovy komentáře k situaci, je psána ich formou.

Hlavní postavy

Protagonistou příběhu je mladík Petr Andrejevič Griňov, jakýsi prototyp typického romantického hrdiny. Lehce naivní kluk celý život vyrůstající v blahobytu. Kruté seznámení s realitou nenese příliš hrdinsky. Je impulsivní a nechává se snadno strhnout k dětinským činům. Ve své podstatě je ale velice odvážný a šlechetný, nebojí se nebezpečí a odkáže za své nejbližší položit i život. Skrze příběh vidíme jeho proměnu v dospělého člověka, plného hrdinské cti. Jako kontrastem k divokému Petrovi je Marja Ivanovna Mironovová, tichá, poslušná dívka. Dokonale tak vystihuje ideál ženské jemnosti, jaký uctívali romantici. Statečně nese těžký život uprostřed Bělohorské pevnosti, bez nadějných vyhlídek na lepší budoucnost. Přesto je však velmi citlivá a vstřícná, a Petrova povaha jí okouzlí. Jednou z reálných historických postav je jistě zločinec Jemeljan Pugačov, v knize líčen jako násilník a povstalec. Mladého Petra však okouzlí svou prozíravostí a schopností projevit solidárnost, když mladíkovi zachrání život. Pugačov se vydává za zavražděného cara Petra III. a pokouší se svrhnout pomocí nespokojených kozáků carevnu Kateřinu II. Nakonec je popraven. V celém příběhu však vystupuje jako vychytralý, majestátní vůdce, který si je vědom své zlé budoucnosti. Jde si za svým cílem tvrdě a neústupně, je obdivován i svými nepřáteli. Zvláštní, trochu komickou postavou je i Petrův sluha Saveljič, ryze praktický člověk. Útrpně snáší Petrovy vrtochy a i přes nepřízeň osudu se neustále staví na jeho stranu. Je tak trochu odstrkovaným člověkem, přesto je jeho komický smysl pro spravedlnost a jakoby don quijotské hrdinství důležitým prvkem celého příběhu. Nebojí se postavit proti Pugačovovi, stejně jako se zastat mladého Petra.

Jazyk a styl

Celá novela je psána lehkým jazykem, determinovaný mladým hlavním hrdinou. Nechybí vtipné obraty (především v začátcích knihy), viditelný lehce anarchistický přístup mladého člověka k dění okolo něj. Jazyk je spisovný, mnohdy knižní, obsahuje plno přechodníků. Mluva hrdinů je vzletná, objevují se zde archaismy; při dlouhých promluvách hrdinů Puškin používá mnoho jazykových prostředků – větné ekvivalenty, středníky, tři tečky. Naproti tomu popis historických událostí v pozadí – kruté jednání povstalců – Puškin popisuje chladně, často přidává své vlastní komentáře, obrací se na čtenáře.

"No počkej," řekl komandant. "Já tě naučím mluvit. Děti! Svlečte mu ten pitomý šosatý chalát a zmalujte mu záda. Tak do toho, Julaji; vem si ho pořádně do práce!" Dva invalidi začali Baškirce svlékat. Nešťastníkův obličej vyjadřoval rozčilení. Ohlížel se na všechny strany jako zvíře lapené dětmi. Když pak jeden z invalidů vzal jeho ruce a položil si je kolem krku, zdvihl starce na ramena a Julaj vzal karabáč a zapráskal, tu Baškirec zasténal slabým prosebným hlasem, kývaje hlavou, otevřel ústa, v nichž se místo jazyka hýbal kratičký pahýl. Když si uvědomím, že se to stalo v mém století a že jsme se nyní dožil lidské vlády cara Alexandra, musím se divit rychlým úspěchům osvěty a rozšíření zásad humanity. Pomni, mladíku, kterému se dostanou tyhle memoáry do rukou, že lepší a trvalejší jsou ony změny, které mají svůj původ v zvelebení mravů bez všelijakých násilných otřesů.

Moje hodnocení

Začátek novely, lehce komický a absurdní, a též krutý osud hlavních hrdinů mi nenechal spát – opravdu jsem novelu přečetla velice rychle. Puškin je můj oblíbenec a tak jsem Kapitánskou dcerku nemohla vynechat. Poprvé jsem ji četla asi ve 13 letech, ale tenkrát mi hloubka příběhu téměř nedošla. Když jsem se k ní poté později vrátila, mohla jsem si naplno vychutnat sílu romanticky laděného příběhu. Nejvíce bych asi vyzdvihla Puškinovo umění zaujmout i čtenáře generačně mnohem mladší. I přes velký časový rozdíl jsou některá témata stále aktuální, a ani mnohdy vyhrocený romantismus v této povídce vypadá reálně. Rozhodně bych knihu doporučila, už jenom kvůli historickému pozadí, kvůli realistickým popisům poměrů, které v tehdejším carském Rusku panovaly.

Ukázka

"Ty chceš táhnout na Moskvu?"

  Samozvanec se trochu zamyslil a řekl polohlasně:

"Bůh ví. Má cesta je úzká; málo volnosti mám za ní. Moji mládenci chytračí. Jsou to zloději. Musím mít uši hezky našpicované; při prvním neúspěchu vykoupí mou hlavou svůj krk."

(...)

  "Poslyš," řekl Pugačov s jakýmsi divokým vzrušením. "Řeknu ti pohádku, kterou mi v dětství vypravovala stará Kalmyčka. Jednou se ptal orel vrány: ,Řekni mi, ptáku vráno, jak to, že žiješ na božím světě tři sta let a já všeho všudy třicet tři?´ - ,To je tím, miláčku,´odpověděl vrána, ,že ty piješ teplou krev, a já se živím jen mršinou.´Orel se zamyslil: pojďme to zkusit, i já se budu živit mršinou. Dobrá. orel a vrána letěli. Tu uviděli padlého koně; spustili se a usedli. Vrána začala žrát a chválit si to. Orel klofnul jednou, klofl podruhé, mávl křídly a řekl vráně: ,Ne, sestro vráno: než bych se tři sta let živil mršinou, napiju se raději jednou horké krve a pak přijde, co usoudí Bůh!´- Jaká je ta kalmycká pohádka?"

"Bystrá!" odpověděl jsem mu. "Ale živit se vražděním a loupením značí po mém názoru klofat do mršiny."