Ctenar | ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN – PIKOVÁ DÁMA

Alexander Sergejevič Puškin (1799 -1837) byl ruský básník, prozaik a dramatik, zakladatel moderní ruské literatury a tvůrce novodobého ruského básnického jazyka. Pocházel ze starobylé šlechtické rodiny, vzdělání získal na učilišti v Carském Selu a poté žil jako úředník v Petrohradě. Za svobodomyslné verše byl vypovězen na jih Ruska a na rodinný statek u Pskova. Mikuláš I. mu roku 1826 po vstupu na trůn povolil pobyt v Moskvě, kde Puškin žil pod policejním a cenzurním dohledem. Po svatbě r. 1831 s Natalií Nikolajevnou Gončarovovou přesídlil do Petrohradu, r. 1833 mu byla udělena nižší dvorní hodnost podkomořího, ale vleklými hmotnými starostmi trpěl i nadále. Zemřel na zranění při souboji s milencem své ženy, do něhož ho vehnaly dvorské intriky. V slavném románu ve verších Evžen Oněgin (1823—1833, Евгений Онегин) Puškin vrcholně ztvárnil problematiku moderní osobnosti, zprvu zobrazovanou v romantických poemách, a zrelativizoval dosud ustálené slohové prostředky – svého hrdinu interpretoval tragicky i parodicky. Autorova koncepce ruských dějin, zdůrazňující lidový i národní princip, byla východiskem dramatu Boris Godunov (1825, Борис Годунов). Ve 30. letech vznikla významná díla prozaická, v nichž se Puškin kriticky stavěl proti nepřirozeným konvencím života vysoké společnosti, např. Piková dáma (1833, Пиковая дама), Na motivy Puškinových děl skládal opery Petr Iljič Čajkovskij.

Celková charakteristika

Mírně kriticky laděná krátká novela z prostředí vyšší ruské šlechty nás příjemným způsobem nechá nahlédnout do zákoutí tehdejší ruské společnosti. Hlavní zápletka – karetní hra – nás nenechá chladnými díky své místy až mystické tajuplnosti. Tajemství staré hraběnky, které nakonec chtivého Heřmana dovede až na scestí, skvěle doprovází jemnou satiru tehdejší ruské šlechty. Jedná se krátkou novelu s výraznou pointou. Dílo se dočkalo mnoha filmových variací nebo hudebních zpracování. Nejslavnější je Čajkovského stejnojmenná opera, kterou Čajkovskij složil roku 1890.

Děj a kompozice

Veškerý děj se točí kolem postavy staré hraběnky a jejího údajného karbanického umu. Když se mladý Němec Heřman na jednom večírku dozví záhadnou báchorku o hraběnčině velkém vítězství, rozhodne se z ní toto tajemství výhry vymámit.

"Téhož dne se babička objevila ve Versaillích, au jeu de la Reine. Vévoda Orleánský měl bank; babička se vtipně omluvila, že nepřivezla svůj dluh, na omluvu si vybrala tři karty, vsadila na jednu po druhé: všechny tři vyhrály a babička svůj dluh odehrála zpět."

"Náhoda," řekl jeden host.

"Pohádka!" podotkl Heřman.

"Snad poprášené karty?" vpadl do řeči třetí.

"Nemyslím," řekl vážně Tomskij.

"Jak!" řekl Narumov, "máš babičku, která uhodne tři karty za sebou, a tys od ní dodnes ještě její kabalistiku nepochytil?"

Hodnotu tří vyhrávajících karet zná pouze stará hraběnka. Pointa výhry spočívá v tom, že každý den dotyčný vsadí pouze na jednu kartu a vyhraje – a následující den vsadí vyhraný bank a po třetí výhře už nikdy nebude hrát. Heřman se seznámí s mladičkou služkou staré hraběnky – Lizavetou Ivanovnou. Vetře se jí do přízně milostnými dopisy, kterým naivní schovanka staré hraběnky lehce uvěří. Dovolí Heřmanovi ji navštívit v sídle stařeny a poradí mu tajný vchod do hraběnčina paláce. Němec má však svůj plán – večer se proplíží za hraběnkou a snaží se z ní násilím vymámit hodnotu tří karet. Ohání se všemožnými argumenty, ale hraběnka nepromluví. Heřman vytáhne zbraň. Stará hraběnka dostane infarkt a její tajemství tak zůstane neobjasněno. Zdrcený Heřman nešťastnou událost poví Lizavetě Ivanovně. Nedlouho po pohřbu, když Heřman hodlá odjet z Rusi, se mu v noci zdá, že k němu do pokoje přijde stará hraběnka a vyjeví mu tajemství pod podmínkou, že si vezme její schovanku.

"Přišla jsem k tobě proti své vůli," řekla pevným hlasem, "ale bylo mi poručeno vyplnit tvou prosbu. Trojka, sedma a eso ti vyhrají po sobě – ale s tou podmínkou, že nevsadíš denně víc jak na jednu kartu a že nikdy v životě nebudeš pak už hrát. Odpouštím ti svou smrt pod tou podmínkou, že se oženíš s mou schovankou Lizavetou Ivanovnou..." Po těch slovech se tiše obrátila, přistoupila ke dveřím a zmizela, šustíc pantoflíčky.

Heřman, hnán touto vidinou, začíná pomalu propadat tajemnému prokletí třech karet. Vysvobození se mu dostane v podobě boháče Čekalinského, který ve svém sídle v Petrohradě pořádá karetní klání. Heřman vsadí na svou kartu čtyřicet sedm tisíc – a vyhrává. Veden zoufalou touhou po penězích, opakuje svůj úspěch i druhý den. Začíná si představovat velkolepou výhru a vsadí třetí den veškeré své jmění na očekávané eso. Místo toho však Heřman vytáhne špatnou kartu – pikovou dámu. Jako memento mrtvé stařenky se na něj piková dáma ušklíbne. Heřman se z prohry zblázní a do konce života vykřikuje jen útržky prokleté karetní kombinace: "Trojka, sedma, eso! Trojka, sedma, dáma!"

Chronologicky stavěný děj není přerušován. Jednoduše vystavené dílo poskytuje čtenáři plně se soustředit na hlavní zápletku postavy. Dlouhé pasáže jsou věnovány myšlenkovým pochodům postav.

Hlavní postavy

Němec Heřman, vypočítavý a chladný člověk, který se svou touhou po penězích nebojí využít i nepříliš čestných taktik. Je šikovným intrikánem, nedělá mu problémy ošálit bez výčitek svědomí i Lizavetu Ivanovnu. Stará hraběnka, nositelka karetního tajemství, si nepřipouští konec své někdejší společenské slávy a tvrdošíjně se stále zúčastňuje všech šlechtických plesů a slavností. Ve společnosti se o ní mluví jako o "plesové příšeře, která hrozivě celý večer sedí v koutku a nepromluví." Stará se o chudou Lizavetu Ivanovnu, kterou má ráda i přes své neustálé peskování mladé služky. Naivní Lizaveta Ivanovna, pracovitá a hodná dívka, neprohlédne Heřmanovu lest a v návalu mladické lásky mu nepřímo pomáhá dostat se k hraběnce. Toto jednání si velmi vyčítá a svou lásku k Němci považuje za špatnou. 

Jazyk a styl

Puškin se vyjadřuje bez zbytečných příkras, jazyk je srozumitelný, čtivý a lehce dostane čtenáře do prostředí tehdejší vyšší společnosti. Typickým pro romantismus je vzletný popis emocí, které chová Lizaveta Ivanovna. Dlouhé pasáže jsou věnovány konfliktu mezi společenským konvencím a tužbám srdce. Popis prostředí je spíše střídmý, autor se v takovýchto situacích soustředí spíše na dialogy, které jsou mnohdy obdařeny knižními tvary slov, zachovávajíc si tak punc starodávnosti.

Moje hodnocení

Novela Piková dáma je i pro dnešního čtenáře srozumitelným, zábavným dílkem. Nenudí a neurazí, rozhodně stojí za přečtení. Svým nevelkým rozsahem ji i průměrný čtenář rychle přečte a vstřebá tak zajímavé myšlenky o tehdejších poměrech mezi ruskou šlechtou Petrohradu. Puškin nevtíravě čtenáři podstrkuje své jemně kritické názory na chování vyšší vrstvy, poskytuje dnešnímu člověku náhled do života tehdejší společnosti, ukazuje konflikt mezi cizinci a ruskými šlechtici. Rozhodně doporučuji přečíst, půlhodinová novela se zajímavých zakončením nikoho nepohorší.

Ukázka

Následujícího večera se Heřman opět objevil u stolu. Všichni ho očekávali. Generálové a tajní radové opustili svůj whist, aby se podívali na tak neobvyklou hru. Mladí důstojníci seskočili z divanů; všichni sluhové se shromáždili v salóně. Všichni obklopili Heřmana. Ostatní hráči neobsadili své karty a trpělivě čekali, jak to skončí. Heřman stál u stolu a chystal se hrát samoten proti bledému, ale stále ještě se usmívajícímu Čekalinskému. Každý z nich rozpečetil jednu hru karet, Čekalinskij zamíchal. Heřman sejmul a položil svou kartu, pokryv ji kupou bankovních úpisů. Podobalo se to souboji. Kolem bylo hluboké mlčení. Čekalinskij začal tahat, ruce se mu třásly. Napravo padla dáma, nalevo eso. "Eso vyhrálo!" řekl Heřman a odkryl kartu. "Vaše dáma prohrála," řekl laskavě Čekalinskij. Heřman se zachvěl: opravdu, místo esa měl v ruce pikovou dámu. Nevěřil svým očím, nechápal, jak se mohl přehmátnout.