Ctenar | JANE AUSTENOVÁ - PÝCHA A PŘEDSUDEK

Jane Austenová (1775 - 1871), anglická spisovatelka a zakladatelka moderního rodinného románu v anglické literatuře, se narodila v Steventonu (hrabství Hamsphire) jako nejmladší ze sedmi dětí venkovského pastora. Studovala krátce na soukromých středních školách v Oxfordu a Readingu, ale její rodiče nebyli příliš zámožní a Jane, která se neprovdala, byla nucena žít v rodinách svých sourozenců, kde se věnovala dalšímu vzdělání a především také své největší zálibě - literatuře. Psaní se věnovala už od patnácti let, kdy vznikaly její krátké prózy, básně i dramatické scény. Později se věnovala i rozsáhlejší tvorbě. Její díla vycházela za jejího života anonymně, přičemž plného pochopení autorka dosáhla až ve dvacátém století. Píše výlučně o prostředí jí nejlépe známém, v němž sama strávila celý život - prostředí venkovského vyššího stavu. Hlavními postavami jejích děl jsou obvykle inteligentní, morálně silné hrdinky, které ostře kontrastují s pošetilostí svého okolí. Mezi její nejznámější díla patří ROZUM A CIT(Sense and sensibility, 1811), PÝCHA A PŘEDSUDEK (Pride and Prejudice, 1813), MANSFIELDSKÝ PARK (Mansfield Park, 1814), EMA (Emma, 1815), NORTHANGERSKÉ OPATSTVÍ (Northanger Abbay, 1818) a PŘEMLOUVÁNÍ (Persuasuion, 1818).

Celková charakteristika

Pýcha a předsudek je bezesporu nejslavnější román anglické autorky Jane Austenové odehrávající se na přelomu 18. a 19. století. Přestože ona sama žila za dob začátků největších romanopisců, předběhla svou dobu o desítky let a dnes je řazena k realistům. Idylická románová komedie z anglického venkovského prostředí je lehce ironickým příběhem o rodinných vztazích mezi příslušníky středostavovské společnosti. Klidný a nerušený život rodiny Bennetových je zde narušen příjezdem mladého zámožného pána a jelikož tu máme hned pět dcer na vdávání, není radno zahálet. Jemný cit, který autorka vkládá do každého slova, lehká ironie a vtipné rozhovory, nás provázejí celou knihou od počátku až do konce. Jedná se o skvělou kombinaci romantiky a humoru, i když místy trpčího, přesto dílo nevyznívá pesimisticky či výsměšně.

Postavy

Hlavní hrdinkou je bezesporu Elizabeth, druhá nejstarší dcera v rodině Bennetových. Mladá, krásná a dobře vychovaná inteligentní dáma se smyslem pro humor si dokáže každého získat, avšak svými lehce pobuřujícími názory a některými postřehy může proti sobě snadno nejednu osobu poštvat. Eliza je totiž na svou dobu značně emancipovaná žena, která má svou vlastní hrdost. Matce se často vzpírá a nemá s ní dobré vztahy. Nemá nic proti vdávání, ale milenci by tak měli učinit z lásky a nikoliv proto, že je to pro ně "výhodná partie". Není pochyb, že právě v Lízince viděla autorka sama sebe.

Značný prostor v knize dostává také Lízina starší sestra Jane, která se zamiluje do dobrosrdečného Bingleyho, jež se nedávno přistěhoval do nedalekého Netherfieldského panství. Jane je velmi jemná a citlivá a pro svou krásu také velmi atraktivní, není tedy divu, když Bingley její city opětuje. A i když se na čas jejich cesty rozchází, Jane nezatrpkne a v duchu své dobrosrdečné povahy mu dál přeje jen to nejlepší. V tomto ohledu je Jane lehce naivní, neboť na druhých vnímá jen to dobré a jejich špatné činy se snaží všemožně omlouvat. I když se to snaží nedávat najevo, v době, kdy ji Bingley opustí, velmi trpí.

Bingley se stal okamžitě po svém příjezdu středem zájmu širokého okolí. Mladý, pohledný, ale také značně zámožný muž ze severní Anglie, který stále ještě hledá svou celoživotní družku. Bingley je přátelské a otevřené povahy a okamžitě podlehne kouzlu krásy Jane Bennetové. Bohužel až příliš dává na rady svého přítele Darcyho a chybí mu špetka vzdoru. Právě díky své lehké manipulovatelnosti z Netherfieldu odjíždí. Naštěstí vše dobře dopadne.

Již zmíněný přítel pana Bingleyho, pan Darcy, se oproti ostatním postavám vyznačuje svou šlechtickou krví. Z počátku působí jako nabubřelý mrzout a arogantní snob, kterému není nikdy nic dobré. Nikdo nechápe, jak se s ním může veselý Bingley kamarádit a považovat ho za svého nejlepšího přítele. Obyvatele Merytonu si svým chováním rozhodně nezíská. Pod chladným povrchem se však skrývá citlivé jádro a především srdce, které dokáže vzplanout i takovým citem jako je láska.

"Že uhádnu, o čem dumáte?"

"O tom si dovoluji pochybovat."

"Říkáte si v duchu, jak nesnesitelné by bylo trávit mnoho večerů tímto způsobem - a v takové společnosti; a jsem vskutku s vámi zajedno. Už dávno jsem se
tak nenudila! Všude ten nevkus a ta hlučnost - jak jsou tu všichni bezvýznamní a na jak důležité si hrají! Velice ráda bych slyšela, jak byste je svým břitkým jazykem popsal vy!"

"Ujišťuji vás, že vaše domněnky vůbec neodpovídají skutečnosti. Obíral jsem se v duchu daleko příjemnějšími úvahami. Přemítal jsem, jakou rozkoš mohou skýtat čarovné oči, zasazené do pěkné dívčí tvářičky."

Slečna Bingleyová mu ihned pozorně zapátrala ve tváři a přála si zvědět, které dámě se zadařilo probudit v něm tyto pocity. Pan Darcy odvětil neohroženě:

"Slečně Elizabeth Bennetové."

"Slečně Elizabeth Bennetové!" opakovala slečna Bingleyová. "Nestačím žasnout! Odkdypak vás takto zaujala? A povězte mi, prosím, kdy vám budeme smět blahopřát?"

(str. 27)

Tato ukázka nejenže zachycuje pana Darcyho v momentě, kdy podlehl kouzlu slečny Bennetové, ale také nám krásně ukazuje jeho osobité vystupování a hloupost, jíž se slečna Bingleyová a mimo ní i jiné vedlejší postavy vyznačují. Autorka u doplňkových postav vyzdvihovala jen jim příznačné a pro ně tolik charakteristické vlastnosti, jako je na příklad omezenost, povrchnost, podlézavost, nanicovatost, povýšenost aj. To by samo o sobě nebylo nijak na škodu, avšak s touto "osekanou" charakteristikou se setkáváme pouze u těch "špatných" nebo, mám-li být přesnější, u těch, kteří mnohdy i neúmyslně brání štěstí hlavních postav.

Za jedinou prokreslenější zápornou postavu by se dal označit plukovník Wickham, nesoucí přídomek "zlotřilý". Tento charismatický mladík, který svým zdvořilým a přívětivým chováním každého ihned zaujme a okouzlí, ve skutečnosti jen využívá své krásné tvářičky a dobrých způsobů, aby tak vodil širokou veřejnost za nos. Pod maskou příjemného společníka se skrývá hazardní hráč s dluhy na každém kroku a pověstí černější než jeho nové boty. Sám však naráží, když utíká s nejmladší Bennetovou dcerou Lydií a je nucen si ji následně vzít, ačkoliv to nikdy neměl v plánu.

Kompozice a děj

Kniha je psána chronologicky bez žádných retrospektivních částí. O minulosti postav se dozvídáme buď z jejich popisu, který je nám nabídnut krátce po té, co vstupují na scénu, nebo pozdějších rozhovorů. Hlavní zápletka je nám představena již na začátku - dcery se prostě musí vdát - , ale dostát původnímu záměru nakonec nebude tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. A ačkoliv již od začátku čtenář očekává šťastný konec, autorka si pro něj v průběhu knihy nachystá nejedno překvapení. Právě díky její schopnosti dát milenecké dvojici do cesty na první pohled nepřekonatelnou překážku a následně bezvýchodnou situaci nečekaně rozřešit, nutí čtenáře, aby příběh do poslední stránky neopouštěl.

Do života na Longbournském panství, kde sídlí rodina Bennetových, vstupujeme ve chvíli, kdy starostlivá matka Bennetová promlouvá ke svému choti a snaží se ho přesvědčit o nutnosti návštěvy právě přistěhovalého zámožné mladíka Bingleyho na jeho nedalekém Netherfieldském panství. Pan Bingley je totiž bez manželky a oni mají doma hned pět dcer na vdávání. Jen naprostý hlupák by tuto příležitost nevyužil. Na Merytonském plese poté dochází k seznámení hlavních párů celého příběhu - pana Bingleyho s Jane a pana Darcyho s Elizabeth. A zatímco první pár v sobě od prvopočátku nachází zalíbení u zbylé dvojice je to právě naopak. Když poté Jane onemocní a je nucen zůstat v Netherfieldu, kam za ní Elizabeth nakrátko přijíždí, dochází k ještě většímu utvrzování pocitů. Vše se zdá v nejlepším pořádku a proto nikdo nechápe, proč náhle Bingley odjíždí do Londýna bez řádného rozloučení.

Jane se snaží být silná, ale smutek ji až příliš zmáhá. Proto se odjíždí odreagovat za svou tetou a strýcem. Elizabeth jede naopak na návštěvu ke své přítelkyni Charlotte, která si vzala pana Collinse, jemuž má po smrti pana Benneta připadnout Longbournské panství a jehož ruku Elizabeth s díky odmítla. A právě zde, nedaleko panského sídla vznešené lady Catherine, se setkává s druhou a nanejvýš nečekanou žádostí o ruku.

Z těchto úvah ji náhle vytrhlo zazvonění u domovních dveří; příjemně ji vzrušila představa, že by to mohl být sám plukovník Fitzwilliam, neboť už jednou se ukázal tak pozdě večer a nyní sem mohl zajít jen a jen kvůli ní. Tento předpoklad se však nepotvrdil a její vzrušení nabylo zcela jiné podoby, když k svému překvapení spatřila na prahu pokoje pana Darcyho. Začal se jí překotně poptávat po zdraví, jako by přišel jen proto, aby se ujistil, že už je jí lépe. Odpovídala mu s chladnou zdvořilostí. Usedl na okamžik, pak vstal a jak se přecházet po místnosti. Elizabeth to překvapilo, ale neříkala nic. Po několikaminutovém odmlčení k ní rozčileně přistoupil a takto začal:

"Marně jsem se bránil. Nemám sil. Nemohu přemoci svůj cit. Musíte mi dovolit, abych vám vyjevil, jak hluboce vás obdivuji a miluji."

(str. 158)

Takováto slova, následovaná nabídkou k sňatku, Elizabeth samo sebou zaskočí a v jistém smyslu i příjemně překvapí. Bohužel přicházejí v nejméně vhodnou chvíli, kdy není Lízino mínění o jejím nápadníkovi zrovna nejlepší. Ve výsledku si ho Eliza ještě více znechutí a tak na jeho procítěnou žádost a vyznání citů chladně odpovídá:

"Je, pokud vím, ustáleným zvykem, vyjádřit za těchto okolností vděčnost za vyznané city, ať jsou či nejsou opětovány. Vyznání přirozeně zavazuje k vděčnosti, a kdybych vděčnost cítila, poděkovala bych vám nyní. Nemohu to však učinit - nikdy jsem nestála o vaši náklonnost a vy jste jí podlehl proti své vůli. Velmi nerada působím někomu bolest. Stalo se to však naprosto neúmyslně, a jsem si jista, že nebude mít dlouhého trvání. Úvahy, které vám tak dlouho bránily vyznat se ze svých citů, vám jistě pomohou je po tomto rozhovoru překonat."

(str. 159)

Následuje rozhovor plný křivd a bolesti, po jehož skončení nemá hrdinka daleko k pláči. Nečekejte však slzy lítosti nad hloupým rozhodnutím, jako spíš slzy vzteku a pobouření. Teprve až obdrží sáhodlouhý Darcyho list, kde je jí vše řádně vysvětleno, uvědomuje si mladá hrdinka svou osudovou chybu. Jak rychle vznesla soud! A jak daleko byl od pravdy! Na lítost je však příliš pozdě. Všechny naděje se zdají být zmařeny. Když se pak Elizabeth náhodou dostává na Darcyho sídlo ani v nejmenším nepočítá s tím, že by se zde setkala s jeho majitelem. Naštěstí pro ni se tak stane a je jí umožněno zkusit vše od začátku. Zpočátku nejistý cit opět rozkvete a je tentokrát opětován i z druhé strany. To by jim ale do cesty nesměla přijít další překážka. Darcy se však nebojí o Lízinu ruku požádat podruhé a to i přesto, že se z toho nejspíš jeho drahá tetinka, lady Catherine, dočista zblázní.

Ano, kniha je plná sladké romantiky a hořkých zklamání, ale jen hlupák by od této knihy očekával něco jiného. Přesto to není vše, co může toto dílo od Jane Austenové nabídnout. Rozhodně se zde nezapře také kritika soudobé společnosti, která je zde podána na lehké notě hravé veselosti. Právě prostřednictvím Elizabeth autorka naráží na morálku jednotlivých společenských vrstev, jak jsou plné pýchy a předsudků. Ukazuje nám šlechtice přesvědčené o svojí důležitosti, různé patolízaly, co se jim snaží zavděčit, a taktéž střední vrstvu na venkově, která se tváří nadutěji, než by měla, ale je neschopná si něco takového vůbec připustit.

Jazyk a styl

Autorka nám příběh předkládá vyprávěcím postupem s řadou dokreslujících popisných scén než rychlým dějovým spádem. Přesto čtenář u knihy netrpí. Vše totiž vyvažují živé dialogy, v nichž postavy dostávají svůj prostor. Austenová má oblibu v delších souvětích, které však nejsou nesrozumitelná, a užívá barvitý jazyk plný synonym. Celý děj je popisován er-formou z pohledu třetí osoby. Překlad je v celku dobrý, bohužel plný archaismů, které mohou na první pohled odradit.

Ukázka

Elizabeth se brzy vrátila čtverčivá nálada a chtěla po Darcym, aby jí vysvětlil, proč se do ní vlastně zamiloval. "Jak vás to vůbec napadlo?" zeptala se. "když už jste jednou začal, dovedu pochopit, že jtse v tom krásně pokračoval, ale co to poprvé vyvolalo?"

"Nemohu určit hodinu ani místo ani pohled ani slůvko, které to způsobilo. Je to už příliš dávno. Byl jsem v tom až po uši, než jsem si vůbec uvědomil, že jsem začal."

"Mé kráse jste hned tak rázně odolal, a pokud jde o mé způsoby - chovala jsem se k vám vždy jen o kousek lépe než nezdvořácky a mluvila jsem na vás obvykle spíš s tím úmyslem, abych vás potrápila, než naopak. Ne, buďte upřímný: že se vám líbily mé nezpůsoby?"

"Vaše vtipná vyřídila se mi skutečně moc líbila."

"Můžete tomu rovnou říkat nezpůsoby. Dá se to stěží nazvat jinak. Ale pravda bude, že jste byl znechucen zdvořilůstkami, obdivem a uctivou pozorností. Znelíbily se vám ženy, které se každým slůvkem, každým pohledem, každou myšlenkou snažily jen o to, aby se vám zavděčily. Já jsem vás vyburcovala a zaujala, protože jsem si počínala právě opačně. Kdybyste nebyl z duše dobrý člověk, byl byste mě za to nenáviděl, ale třebaže jste se to snažil všemožně tajit, máte ušlechtilou a spravedlivou povahu a v hloubi srdce jste hluboce opovrhoval lidmi, kteří se vám tak pilně kořili. Vidíte - ušetřila jsem vám námahu se zdůvodňováním, a když se to tak vezme kolem a kolem, začínám být přesvědčená, že to logické vysvětlení. Vždyť o mě nic dobrého nevíte - ale na to se asi nikdo neohlíží, když se zamiluje."

"Což jste neukázala svou dobrotu, když jste tak láskyplně ošetřovala nemocnou Jane v Netherfieldu?"

"Zlatá Jane! Kdy to by byl pro ni neudělal? (...) Proč jste se mě tak stranil, když jste sem poprvé přišel a pak u nás obědval? A hlavně proč jste se při těch návštěvách tvářil, jako by vám na mě vůbec nezáleželo?"

"Protože jste byla tak vážná a zamlklá a ani trošku jste mi nepomohla."

"Ale já jsem se styděla."

"Já též."

"Při tom obědě jste si se mnou mohl trochu porozprávět."

"Muž, kterému by srdce tak nepřekypovalo, by to byl jistě udělal."

(str.307 - 308)

 .

Můj názor na dílo

Jelikož nemám ráda červenou knihovnu, kde je vše až příliš idylicky vylíčeno, dívala jsem se na knihu z počátku poněkud skepticky. Nakonec mne však mile překvapila. Nemohu říci, že by mne autorčin vypravěčský styl kdovíjak zaujal či vtáhl do děje, ale od okamžiku, kdy na scénu přišel pan Darcy, kniha nabyla zcela nového rozměru. Sledovat vývoj jeho vztahu s mladou Elizabeth, především pak jejich četné rozhovory, bylo pro mne potěšením a to překvapivě i v době, kdy se jejich promluvy přeměnily na sladké cukrování šťastně zamilovaného páru (viz ukázka). Navíc autorka vtipnou a neotřelou formou poukázala na jak na lidské nedostatky, tak na některé vlastnosti, které rozhodně netrápili jen viktoriánskou Anglii, ale jsou staré jako lidstvo samo. Možná právě proto by se dílo dalo označit za nadčasové.