Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Milan Kundera (nar. 1929) chtěl být na začátku své spisovatelské dráhy hudebním skladatelem. Toto rozhodnutí má jistě co do činění s jeho otcem, muzikologem a klavíristou Ludvíkem Kunderou, který působil na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Ačkoliv se Milan Kundera skladatelem nakonec nestal, studium hudby mělo značný vliv na jeho estetické vnímání i prozaický styl. Kundera byl v šedesátých letech tvůrcem výrazně angažovaným ve věcech veřejných. Po projevu na 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů (1967) byl vyřazen z oficiální literatury v době tzv. normalizace. Musel opustit fakultu FAMU, kde přednášel světovou literaturu, a bylo mu znemožněno publikování. Jeho situaci nakonec vyřešila možnost stáže a výuky na francouzských vysokých školách. Z Francie se Kundera odmítl do Československa vrátit; v roce 1987 byl zbaven českého občanství. Nakonec se usídlil v Paříži, kde žije dodnes. Své romány nyní píše pouze francouzsky. Mezi jeho neznámější díla patří Žert (1967), Valčík na rozloučenou (1979), Kniha smíchu a zapomnění (1981) Nesmrtelnost (1993), Nesnesitelná lehkost bytí (2006), aj.
Celková charakteristika
Cesta tohoto románu k českému čtenáři byla zdlouhavá a spletitá. Poprvé vyšel roku 1985 v Torontu v nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty - Eight Publisher. Pod záštitou nakladatelství Atlantis se však v České republice objevuje až v roce 2006, protože po vydání románu Žert (1967) totalitní režim zakázal publikování Kunderových děl. O vydání se uvažovalo hned po revoluci, ale autor k tomu nedal svolení a svůj názor po dlouhou dobu nezměnil. Jako i jiná Kunderova díla i zde autor spojuje tematiku osobní i společenskou. Vedle vyprávěného příběhu o lásce a problematice lidských vztahů zde najdeme značnou kritiku západoevropské levice i českého disentu, což způsobilo vášnivé politické diskuze. To ale není vše, co tato kniha nabízí. Mnohem podstatnějším je totiž ústřední téma, vyjádřené už v názvu - "nesnesitelná lehkost" života postrádajícího hlubší smysl, existence poznamenaná kanalizací a relativizací všech hodnot. Setkáme se zde s hledáním smyslu života, problematikou vnitřní a vnější svobody člověka a zároveň s neustále znázorňováním protikladů dobra a zla, lehkosti a tíže, kýče a umění. Nakonec je však jen na čtenáři, co si z knihy vezme - zda ji bude chápat jako příběh o spletitosti vztahu muže a ženy, nebo jej odsune stranou a větší důležitost přiloží k druhé, filosofické rovině.
Kompozice a děj
Kundera svůj román rozdělil do sedmi částí (právě toto sedmidílné členění upomíná na vrcholné symfonie Ludwiga van Beethovena, v čemž se odráží jeho prvotní úmysl stát se hudebním skladatelem). Tyto části na sebe chronologicky nenavazují, vzájemně se prolínají a doplňují. Například první část je psaná z pohledu Tomáše, kdežto v druhé části se seznamuje s Terezou, jejím životem a vztahem s matkou, poměry v rodině, ale zároveň je jejím vyprávěním doplněna Tomášova část příběhu. Každou částí se taktéž prolíná již zmiňovaná filosofická rovina, kdy jednou řešíme samotnou nesnesitelnou lehkost bytí, poté politický režim Československa, či problematikou vztahu muže a ženy. Specifickým oddílem je "Malý slovník nepochopených slov", který se soustřeďuje na vztah mezi Sabinou a Franzem, jenž je založený na vzájemném nedorozumění a odlišném chápání významů důležitých slov.
Děj je docela jednoduchý. Tomáš se zamiluje do Terezy. Nějakou dobu spolu žijí a nakonec si ji vezme. I tak se však nedokáže vzdát svých avantýr s jinými ženami. Po sovětské okupaci r. 1968 s ní odchází do Švýcarska a kvůli ní se později vrací do Československa, kde pro svůj zádový politický postoj prožívá profesní a společenský pád. Z uznávaného pražského lékaře se stává umývač oken, později řidič kamionu. Na vesnici, kam se tato dvojice později stěhuje, konečně dosahují stavu, který se dá nazvat štěstím. Tomáš si uvědomuje, že vše, co v životě podnikl, udělal kvůli Tereze, ale nijak toho nelituje. Tereza si to později uvědomuje, také, ale nedokáže se zbavit pocitu, že tam Tomášovi zkazila život. Zanedlouho poté oba umírají náhodou smrtí při autohavárii. Přesto však jejich smrtí román nekončí. O té se dozvídáme zhruba v prostředku knihy, kdy Sabina dostane dopis od Tomášova syna z prvního manželství. Dílo tedy ke konci nevyznívá nijak tragicky.
Všechny postavy v průběhu knihy hledají jakési naplnění, završení své cesty životem, kdy dosáhnou svého životního cíle a poté si mohou s klidem říci, že už mohou s poklidem zemřít. Smrt však přichází neočekávaná a zasáhnout nás může zcela náhodně. Franz si teprve pár minut před tím, než je zavražděn při loupežném přepadení, uvědomuje, jak byla jeho láska k Sabině nesmyslná po té, co jej opustila, a že jedinou ženou, kterou doopravdy miluje je jeho brýlatá studentka, s níž později žil. Sabina, která unikla nejprve do Paříže a poté do Spojených států. Její minulost ji neustále pronásleduje. Vadí jí, že ji lidé berou jako chudinku, která před režimem opustila svou zemi. Nakonec se, zcela anonymně, usazuje na farmě dvou starých lidí. Ale ani tam nenachází klid, neboť ji neustále cosi tíží. Cítí, že tam nepatří. Cítí, že tam není doma. Nic ji tam nepoutá, nedrží.
Až do konce života bude Sabina dostávat od toho smutného vesnického spisovatele dopisů. Mnohá z nich zůstanou nepřečtena, protože země, z níž pochází, ji zajímá čím dál méně. Starý muž zemřel a Sabina se přestěhovala do Kalifornie. Ještě dál na západ, ještě dál od Čech. Prodává dobře své obrazy a má Ameriku ráda. Ale jen na povrchu. Co je pod povrchem, je cizí svět. Nemá tam dole žádného dědečka ani strýčka. Má strach se dát zavřít do rakve a spustit dolů do americké hlíny. Napsala proto jednoho dne závěť, v níž stanovila, že její mrtvé tělo má být spáleno a popel rozprášen. Tereza a Tomáš zemřeli ve znamení tíže. Ona chce zemřít ve znamení lehkosti. Bude lehčí než vzduch. Podle Parmenida je to proměna negativního v pozitivní.
I když autor nepíše ve složitých a nepochopitelných souvětích, přesto klade na čtenáře mimořádné nároky, nenechává ho chladným a počítá s tím, že nebude jen pasivně přejíždět řádky, ale zapojí mozkové závity a prohlédne všechny souvislosti. Pozornost musíte klást každičké informaci, neboť vám nikdo nezaručí, zda právě ona nebude v pozdějším ději nějak podstatná či dále rozvíjená. Stačí jen na okamžik vypnout a náhle vám smysl naprosto uniká. Román totiž nespočívá v jednotě děje, jelikož ta je důsledně porušována a nahrazována jinými jednotami - společnými postavami, jednotou témat, společnými motivy jednotlivých částí knihy.
V celém románu dominují čtyři postavy, z jejichž pohledu je nám příběh předkládán. Nesetkáme se zde s vnějším popisem, mnohem větší pozornost autor věnuje psychologii postav, jejich pocitům, názorům a taktéž motivům k činům. Představuje nám realisticky prokresleného člověka, ale sám přitom říká, že se nejedná o skutečné postavy.
Bylo by hloupé, aby se autor snažil čtenáři namluvit, že jeho postavy skutečně žily. Narodily se nikoli z těla matky, ale z jedné dvou sugestivních vět či z jedné základní situace. Tomáš se narodil z věty einmal ist keinmal. Tereza se narodila z kručení břicha.
Hned na začátku se seznamujeme s Tomášem, váženým neurochirurgem v nejmenované pražské nemocnici. Tento rozvedený donchuán střídá partnerky pomalu častěji než ponožky. Nehledá hluboký vztah. Touží po tělesném potěšení, které nazývá "erotickým přátelstvím". Jeho jedinou stálou přítelkyní je malířka Sabina, ke které se pořád vrací. Není to však kvůli vroucímu citu, ale sympatiím, které k sobě tito dva milenci vzájemně pociťují. Když však do života tohoto sebejistého a silného muže vstupuje Tereza, vše se pro něj rázem mění. Zjišťuje, že je proti ní slabý, byl by ochoten udělat vše, jen aby ji udělal šťastnou. Milenek se však vzdát nedokáže stejně, jako se nedokáže vzdát Terezy - jediné ženy, do níž se kdy zamiloval. Sex s ženami je pro něj zálibou, vyhledávaným potěšením. Nebojí se ho přirovnávat k zálibě k fotbalu. Tereza však má před všemi jeho milenkami výsadu. To vedle ní každý večer ulehá, to ona smí sdílet jeho byt i lože.
Jeho dobrodružství s Terezou začalo přesně tam, kde dobrodružství s jinými ženami končilo. Odehrávalo se na druhé straně imperativu, který ho hnal za dobýváním žen. Nechtěl na Tereze nic odhalovat. Dostal ji odhalenou. Miloval se s ní dříve, než stačil vzít do ruky svůj imaginární skalpel, jímž otvíral ležící tělo světa. Ještě dříve než se stačil ptát, jaká bude, až se budou milovat, už ji miloval. Příběh lásky začal až potom: dostala horečku a on ji nemohl poslat domů jako jiné ženy. Klečel u jejího lůžka napadlo ho, že mu ji někdo poslal po vodě v ošatce. Řekl jsem ji, že metafory jsou nebezpečné. Láska začíná metaforou. Jinak řečeno: láska začíná ve chvíli, kdy se žena vepíše svým prvním slovem do naší poetické paměti.
Tereza značí jakýsi Tomášův protiklad. On o ni zpočátku nestál, ona se do něj zamilovala takřka na první pohled. Snadno by na ni zapomněl, nikdy by se k ní do malého města nevrátil. I zde to byla ona, kdo se odhodlal ke kroku do neznáma. K tomu všemu však vedla pouze souhra náhod, bez nichž by si snad Tomáše ani nevšimla. Za prvé: měl u sebe knihu. Tereza knihy milovala, neboť jí poskytovaly únik před skutečným světem. Pro ni měly knihy vždy význam jakéhosi tajného bratrství. To bylo poprvé, kdy s Tomášem cítila sounáležitost. Svou roli měl i Bach linoucí se z rádia, když jako servírka obsluhovala zákazníky. Navíc zde bylo i ono magické číslo šest, které značilo jak číslo Tomášova pokoje, tak hodinu, kdy jí končila směna. To už přece muselo něco znamenat, nebo ne?
Při soužití s Tomášem však Tereza pociťuje jakousi nerovnost. Zatímco on je ten silný, ona je slabá. Vše, co dělá, je jen z lásky k Tomášovi. Je mu naprosto oddaná a jediné, co mu může nabídnout je její věrnost. Proto jí jeho nevěry tolik zraňují. Sama přitom však cítí, že má v Tomášově životě nezastupitelné místo, že ji miluje. Štěstí zažívá až ve chvíli, kdy se přestěhují na vesnici, kde se každý zná a avantýry se ženami zde nehrozí. Netrvá to však dlouho. To podvědomí se jí začnou vkrádat výčitky, že Tomášovi značila život. Kdyby byla silnější, mohlo by být všechno úplně jinak...
Po jistou dobu je Terezinou sokyní již zmiňovaná malířka Sabina. Sabina se snaží tvořit svá individualistická díla i přes nepřízeň komunistického režimu. Vyžívá se zvláště ve dvojexpozici. Její první dílo tohoto rázu vlastně vzniklo náhodou.
"Tenhle obraz jsem zkazila. Skápla mi na něj červená barva. Byla jsem nejdřív nešťastná, ale pak se mi začala ta skvrna líbit, protože vypadala jako prasklina. Jako by staveniště nebylo skutečným staveništěm, nýbrž puklou divadelní dekorací, na níž je staveniště pouze namalované. Začala jsem si s tou prasklinou hrát, rozšiřovat ji, vymýšlet si, co by bylo možno za ní vidět. Tak jsem namalovala svůj první cyklus obrazů, který jsem nazvala Kulisy. Nesměl je samozřejmě nikdo vidět. Byli by mě vyhodili ze školy. Vždycky byl vpředu perfektně realistický svět a za ním, jako za roztrženým plátnem dekorace, bylo vidět něco jiného, tajemného nebo abstraktního." Odmlčela se a pak ještě dodala: "Vpředu byla srozumitelná lež a vzadu byla nesrozumitelná pravda."
Sabina nesnáší kýč. Kýč je to, čemu se chce celý život vyhnout. To je také jeden z důvodů, proč opouští totalitní Československo a stěhuje se do Ženevy, protože každý totalitní politický režim potřebuje kýč. V cizině také může předvádět své obrazy. Nikde však není spokojená. Místo jejích děl si lidé více všímají jejího života, vidí v ní chudinku, uprchlici před režimem. Nenachází ani klid. Jejím jediným únikem ze světa povinností je láska. Zvláštní dvojici tvoří se svým milencem Franzem. Jejich vztah totiž není založen na harmonii, nýbrž na vzájemných nedorozuměních. Důležitou roli v Sabinině životě však hraje i zrada a proto, když se Franz své ženě přizná s nevěrou, zrazuje ho a navždy z jeho života odchází.
Posledním ústředním hrdinou románu je žádaný švýcarský historik Franz. Franz žije spořádaným způsobem života. Jeho postoj k ženám je založen na věrnosti, soucitu a lásce. Svou ženu, Marii-Claude, si vzal proto, že mu v opačném případě vyhrožovala smrtí. Byla odhodlaná k sebevraždě, což ho uchvátilo. Miloval ji však? Na první pohled je to spokojený člověk, ale uvnitř křičí. Jeho touha po vzpouře a revoluci se bouří proti stávajícímu stereotypu. Nejspíš právě to je jeden z důvodů, proč propadá kouzlu Sabiny, která uprchla ze země okupované Rusy. Miluje ji a je ochoten kvůli ní opustit manželku i dceru. A i když z jeho života Sabina beze stopy mizí, ve vzpomínkách ho doprovází na cestě životem dokonce až do jeho smrti.
Jazyk a styl
Kundera má velmi specifický sloh. Nečekejte od něj složitá souvětí, barvité popisy prostředí, metafory a básnický jazyk. Vyjadřuje se velice věcně a specificky. Na nic si nehraje, nepřetvařuje se, nic neskrývá. Delší souvětí nejsou výsledkem malebného vylíčení krajiny, ale rozvíjení nějaké myšlenky, filosofování, do něhož se tak často pouští. Zvláštní oblibu má autor v pokládání otázek. A i když předkládá možné vysvětlení, nikde netvrdí, že je právě tato odpověď správná. Nechává čtenáře napospas vlastním myšlenkám. Jakoby o něj snad přestával mít zájem. Právě věk tázání se dodává dílu jakousi hlubší myšlenku. Občasné metafory a přirovnání spíše dokreslují, dovysvětlují danou situaci, než aby nám ji samy ukazovaly.
Kniha je psaná převážně v er-formě, i když do ní autor čas od času vkládá své myšlenky a píše z pohledu první osoby. Jazyk je spisovný. Spisovně se vyjadřují i postavy. Autor si rád hraje se slovy. Nepřehazuje však slovosled či něco takového. Mnohem více se zabývá jejich významem. Zvláštní kapitolou jsou pak názvy jednotlivých částí. Na první pohled nic neříkající slova, která však zaujmou, avšak z příběhu stejně nic neprozradí. Až při čtení se čtenář s překvapením dozvídá, jak tytéž názvy obsah přesně vystihují.
Můj názor na dílo
Musím uznat, že zpočátku jsem byla Kunderovým stylem poněkud zaskočená. Některé pasáže jsem si musela číst dvakrát po sobě, abych pochytila jejich význam, což mne dost odrazovalo. Brzy jsem ale zjistila, jak zajímavé může být probírat se autorovými myšlenkami. Prvotní zmatení trvalo tak dvě strany, po nichž jsem se do knihy plně ponořila a během pár dnů přečetla. Je to skvělý příběh. Zaujal mne nejen některými myšlenkami, ale také porušováním známých pravidel, zvláště co se kompozice týče. Jednotlivé postavy jsou pak kapitolkou sami pro sebe. Kundera vás vtáhne do děje, zahrne vás svými úvahami i sarkastickými narážkami. Omotá si vás kolem prstu. A až knihu dočtete, víte, že se k ní budete jednou vracet.
Ukázka
Při tanci mu řekla: Tomáši, všechno zlo v tvém krotě pochází ode mne. Kvůli mně jsi se dostal až sem. Tak nízko, že už se nedá jít nikam níž." Tomáš jí řekl: "Co blázníš? O jakém nízko mluvíš?"
"Kdybychom zůstali v Curychu, operoval bys pacienty."
"A ty bys fotografovala."
"To je hloupé přirovnání" řekla Tereza. "Pro tebe znamená tvoje práce všechno, kdežto já mohu dělat cokoli a je mi to úplně jedno. Já jsem neztratila vůbec nic. Ty jsi ztratil všechno."
"Terezo," řekl Tomáš, "ty sis nevšimla, že jsem tady šťasten?"
"Tvoje poslání bylo operovat," řekla.
"Terezo, poslání je blbost. Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné poslání. A to je ohromná úleva zjistit, že jsi volná, že nemáš poslání." Nebylo možno nevěřit jeho upřímnému hlasu. Vybavil se jí obraz z dnešního dopoledne: viděla ho opravovat auto a zdál se jí starý. Došla tam, kam chtěla: vždycky si přece přála, aby byl starý. Znovu si vzpomněla na zajíčka, kterého tiskla ke tváři ve svém dětském pokoji. Co znamená, stát se zajíčkem? To znamená pozbýt jakékoli síly. To znamená, že jeden už není silnější než druhý. Kráčeli v tanečních krocích za zvuku klavíru a houslí a Tereza měla hlavu na jeho rameni. Takto měla hlavu, když spolu byli v letadle, které je odváželo mlhou. Zažívala teď stejně podivné štěstí a podivný smutek jako tehdy. Ten smutek znamenal: jsme na poslední stanici. To štěstí znamenalo: jsme spolu. Smutek byl formou a štěstí bylo obsahem. Štěstí naplňovalo prostor smutku. Vrátili se ke stolu. Tančila ještě dvakrát s předsedou a jednou s mladíkem, který byl už tak opilý, že s ní na parketu upadl. Potom šli všichni nahoru a rozešli se do svých pokojů. Tomáš otočil klíčem a rozsvítil lustr. Viděla dvě postele přitisknuté k sobě, u jedné z nich noční stolek s lampou, z jejíhož stínidla, vyplašen světlem, se zvedl velký noční motýl a kroužil pokojem. Zezdola slabounce zazníval zvuk klavíru a houslí.