HONORÉ DE BALZAC – OTEC GORIOT
Honoré de Balzac se narodil roku 1799 v Tours v rodině obchodníka. Na přání rodičů vystudoval právo a krátký čas pracoval v advokátské kanceláři. Ve dvaceti letech se rozhodl stát spisovatele. a finančně se osamostatnit. Aby se uživil, začal psát brakovou literaturu (tzv. černé romány). Věnoval se i vydavatelské činnosti. Vysokými životními náklady a neúspěšnými podnikatelskými aktivitami se až do konce života zadlužil. To jej ovšem přinutilo k intenzivnější literární činnosti. Úmornou prací se mu postupně zhoršoval zdravotní stav a to zapříčinilo jeho brzkou smrt. Umřel v Paříži roku 1850 v 51 letech. Na jeho pohřeb přišel i jeho vynikající přítel a spisovatel Victor Hugo. Dlouho se snažil svou rodinu se snažil přesvědčit o svém spisovatelském nadání. Napsal veršovaný román Cromwell, který však jeho rodina nepřijala kladně. Na živobytí si zpočátku vydělával psaním braků, které vydával pod pseudonymem lord R´Hoone, a různých příruček. Po literárních neúspěších se inspiroval spisovatelem Waltrem Scottem, se kterým napsal historický román Vzbouřenci, které tvoří východisko pro rozsáhlý prozaický cyklus Lidská komedie (La Comédie humane). Lidská komedie obsahuje asi 97 románů tvořících ucelený obraz lidských vztahů ve společnosti ovládané penězi. Balzac tuto společnost důkladně poznal, protože pracoval v advokátní kanceláři. Jádro tohoto cyklu tvoří volná trilogie románů Otec Goriot (Le pére Goriot, 1834), Ztracené iluze (Illusions perdues, 1837-39) a Lesk a bída kurtizán (Splendeurs et miseres des courtisanes, 1838-1843). Rozsáhlý románový cyklus rozdělil do tří částí: Studie mravů, Filosofické studie a Analytické studie.
Celková charakteristika
Tu podrobil tvrdé kritice. Balzacovský román se vyznačuje postavami vytvářenými na základě reálných vzorů a vytváří tak typy (úředník Gobseck, milující otec Goriot, ambiciózní student Rastignac). Pracuje s realitou, má dynamicky rozvinutý děj s intrikami peripetiemi, rozšiřujícími se v dalších románech. Balzacovský hrdina se cítí oprávněný postupovat nahoru na společenském žebříčku, nepokládá za provinění nedodržování morálky. Děj románu má prudký dějový spád, který vyvrcholí v závěrečné scéně. Proto se může zdá začátek otce Goriota nezáživný. Autor nejprve důkladně popíše prostředí a osoby, aby se následně mohl věnovat ději. Děj se odehrává v Paříži, především v prostředí ošumělého a starého penzionu v chudé čtvrti Paříže. Balzac ovšem ukazuje krásné i okolí penziónu. Penzion patří vdově Varquerové. Jedná se o prostředí, kde vládne touha po moci a penězích. Každý z obyvatel penzionu by se chtěl stát bohatým, a to i za cenu bezcitnosti k jiným. Chovají se k ostatním podle jejich společenského postavení (majetku, peněz). Vyjadřuje lidskou bezcitnost a materialismus. Jako protiklad k starému penzionu nás Balzac zavede do nejvyšší společnosti, kde popisuje krásné paláce a divadla tehdejší smetánky. Ovšem i zde vládne touha po dobrém postavení, skrytá za maskou etikety a vybraného chování.
Děj a kompozice
Děj se převážně odehrává v penzionu paní Vauqerové, kde se střetávají zajímavé lidské osudy. Chudý penzion poskytuje bydlení opuštěnému Goriotovi či ambicióznímu Rastignacovi. Společnost jim dělá bývalý galejník Vautrin, stařec Poirot či paní Couturová se svou schovankou Viktorínou. Dům je velmi starý a málokdy pořádně uklizený. Otec Goriot své dcery vychovával velice nerozumně. Měl mnoho penz (zbohatl na obchodu s nudlemi), pro sebe si však nechal jen velice málo, vše dal svým dvěma dcerám. Zpočátku působil Goriot jako zámožný člověk a vysloužil si tím obdiv a pozornost staré Vauqerové. Otec Goriot však po smrti své manželky neměl zájem o navazování dalších vztahů – žil už jen pro Delfínu a Anastázii. Obě provdal za bohaté muže. Anastázie se provdala za knížete de Restaud, Delfína za zámožného Němce Nucingena. Zpočátku jej v jejich domech vítali, nicméně jakmile ztratit poslední majetek, stal se pro dcery a jejich manžele přítěží. V penzionu jeho mlčenlivost vyvolává různé dohady. Anastázie, která se pohybuje v nejvyšších pařížských kruzích, se začíná vyhýbat veřejným setkáním se svým otcem a zavrhuje jej. Po dvou letech se jí stává nepohodlným, protože ztratil bohatství a způsoby hodné vyšší společnosti. Začala se mu vyhýbat a setkávat se s ním pouze potají. Podobný osud jej stihl i u Delfíny, která byla citlivější a méně vznešená. Neštěstí obou dcer Goriota velmi sužuje, protože už nemá prostředky, aby jim pomohl. Za poslední peníze pořídí pro Delfínu byt, kde se může setkávat se svým milým Rastignacem. Zoufalý otec Goriot trpí výčitkami, že už pro dcery nic neznamená a nemůže jim pomoci. Svoje poslední zlaté příbory prodal úředníkovi Gobseckovi, aby Anastázie měla na šaty, za jeden dceřin večer obětoval svou poslední jistotu, která mu zabezpečovala obživu – za čtyři sta franků prodal svůj důchod a byl odhodlaný dál jíst jen chléb. Anastázie ve své bezcitné sobeckosti nepřišla pro peníze osobně, pouze poslala sluhu. Otec Goriot, který čekal na vřelá objetí, přesto pro tuto bezohlednost nachází omluvu. Říká, že je lepší, že jej jeho dcery nevidí, když je nemocný. I Delfína je příliš zaujatá postupem ve společnosti, který ji má zajistit ples u vážené vikomtesy. Její otec umírá, ale ona se přesto stará jen o své šaty a šperky. Rastignac je touto skutečností znechucen. U umírajícího Goriota jsou v posledních hodinách jeho života jen dva mladí studenti., Rastignac, z opravdové lásky a soucitu, a student medicíny Bianchon, který však považuje Goriota za vědecký experiment. Potřebují peníze na léky pro Goriota, proto posílají k dcerám sluhu se smutnou zprávou a očekávají od nich pomoc. Žádná nepřijde. Rastignac odchází za Delfínou, snaží se jí přesvědčit, aby došla za svým otcem zůstala s ním. To Delfína odmítá a donutí jít Rastignaca s ní na ples. Po návratu se Rastignac rychle setkává s Goriotem, nicméně Delfína nedojde. Goriot je na tom špatně, šílí a mluví z horečnatého spánku. Stále však doufal, že jeho dcery přijdou a rozloučí se s ním. Goriot až na prahu smrti poznává, jaké jsou ve skutečnosti jeho dcery. Poznává, že žil jen proto, aby jej neustále ponižovaly, urážely a vykořisťovaly. Snaží se nemyslet a pouze milovat. Dcery však nepřijdou a umírající Goriot je nakonec proklíná. Umírá sám, navštíví jen pouze Anastázie, která utíká od svého manžela, který ji vyhrožuje. Nicméně je už pozdě, Goriot umírá. Nakonec je Rastignac nucen sám zaplatit pohřeb ze svých skromných prostředků. Jeho dcery dokonce odmítly přijít na jeho pohřeb. Rastignac nechal na náhrobní kámen vytesat "Zde leží pan Goriot, otec hraběnky de Restaud a baronky de Nucingen, pochovaný na útratu dvou studentů." Po pohřbu Rastignac osaměl a obdivuje se pohledu na zářící Paříž. Zde též vyslovil slavnostní výzvu "A teď se ukáže, kdo s koho!"
Román není dělen na kapitoly, tvoří jeden souvislý celek. Střídají se zde dlouhé popisné pasáže s dějovými, plnými dialogů. Autor do děje vkládá i úvahy a zamyšlení. Dílo je stavěno chronologicky, bez přerušení. Román je psán er-formou. O minulosti postav se dozvídáme z dialogů či popisného vyprávění. V expozici autor velice podrobně líčí prostředí a jednotlivé postavy románu. V kolizi, kdy se Rastignac dozvídá o osudu otce Goriota, se blíže seznamujeme s oběma dcerami, autor nás zavede do centra dění vyšší společnosti. Krize odhalí zvrat v Evženově pohledu na vyšší společnost – objevuješ se rozčarování z intrik a falše, Rastignac je konfrontován mezi realitou a svými sni. Peripetie příběhu vyvrcholí postupným zhoršováním stavu otce Goriota a nedostatku peněz. Jeho dcery se zadlužují a vznikají konflikty mezi obyvateli penzionu. Vautrin je odhalen. Katastrofa vyvrcholí ke konci románu smrtí otce Goriota. Rastignac se rozhodne bojovat proti společnosti, odhaluje pravé tváře Anastázie a Delfíny.
Fabule a syžet
Fabule - Ústředním motivem je nešťastná láska starého, odvrženého otce. Čtenář sleduje jeho poslední dny, kdy stále nepřestává doufat v opětovanou lásku svých dcer. Román ukazuje boj mezi jednotlivcem a "morálkou" společnosti. Otec Goriot postupně ztrácí všechen svůj majetek, a s ním i o přízeň svých dcer. Je zatracen a umírá o samotě, zůstává s ním pouze mladý student Evžen. Jako kontrast k pádu Goriota je v románu popisován společenský vzestup studenta práv, který se za pomoci ochotné vikomtesy stává váženým členem. To mu však ke štěstí nestačí a ke konci začíná objevovat pravou tvář společnosti.
Syžet - Děj se dozvídáme prostřednictvím ústřední postavy – Evžena de Rastignaca. Celý příběh je zpracován z jeho pohledu, je proložen mnoha úvahami o společnosti, především o falešnosti a povrchnosti. Evžen velice přemýšlí o nespravedlnosti světa a postupně se jeho náhled (a tudíž zaměření románu) v průběhu děje mění. Nutí čtenáře udělat si v mysli rozporuplný obrázek o tehdejších lidech. Velice důležité jsou i popisy prostředí, kterým autor věnuje dlouhé stránky. Díky nim věrně přibližuje čtenáři situaci v Pařížské společnosti 19. století. Dalším z důležitých prvků jsou dlouhé monology jednotlivých postav (otec Goriot, Vautrin), které čtenáři důvěrně přiblíží jak charakter dané postavy, tak její smýšlení a životní zkušenosti. Objevují se hluboké filosofické myšlenky, které doplňují kritické smýšlení celého románu. Příběh se dozvídáme především z vyprávění jednotlivých postav, které Evženovy skrze dialogy popisují tragický konec otce Goriota. ze začátku je Evžen pouhým divákem, postupem času, jak sám stoupá na společenském žebříčku ,stává se sám hybatelem děje. Důležité pro svižnost děje jsou dialogy mezi postavami, konflikty a intriky ve vyšší společnosti. Autor bez zbytečných prupovídek rozplétá děj a vede nás přímo k jeho nešťastnému konci. Jen málo se objevují retrospektivní pasáže, popisující minulost Goriota nebo Rastignaca.
Hlavní postavy
Jean-Joachim Goriot je 69letý stařec, bývalý obchodník s nudlemi. Zbohatl za Francouzské revoluce podnikáním na výnosném trhu s oblím. Na začátku byl velice podnikavý, ovšem postupem času zpohodlněl. Má dvě dcery – Anastázii a Delfínu. Nade vše je miluje a pořídil by jim vše, i v případě vysoké ceny, která by mohla vést k úplné ztrátě jeho majetku. Svým dcerám zabezpečil věno a bohaté manžele, přesto jej však dcery odvrhnuly. Byl nucen se přestěhovat na okraj společnosti od penzionu paní Vauquerové, na začátku roku 1813. Nejprve bydlel v nejlepších pokojích, postupem času však, jak přicházel o své úspory, stěhoval se výše a výše do méně honosných příbytků. Nebyl příliš fyzicky atraktivní, ale i přesto jej ze začátku paní Vaquerová považovala za pěkného, neboť měl peníze. Přesto vše neustále myslí na své dcery a prodává své stříbrné příbory a nádobí. Později se Goriot seznámí s mladým Rastignacem. Pokládá ho za ideálního manžela své dcery Delfíny a pomáhá mu dostat se k ní. Za pomoci Rastignaca se Goriot konečně dozvídá novinky ze světa svých dcer, se kterými do té doby měl jen velmi omezený kontakt. Goriot nebyl v penzionu příliš oblíbený, právě kvůli nedostatku peněz. Poté, co odmítla starou vdovu Vauqerovou, rozšířily se o něm nejhorší pomluvy. Žije z lásky svých dcer, která je však falešná. Na konci románu zjišťuje, že ho dcery nemají rády tak jako on je, a prokleje je. Je to tragická postava z románu, člověk bez budoucnosti, který žije pro druhé. Pro tuto vlastnost si jej Rastignac velice váží.
Evžen de Rastignac – student z jižní Francie, studuje práva. Je obrázkem ambiciózního mladíka, který touží po vyšší společnosti. Pocházel z chudé šlechtické rodiny. Má dvě sestry a dra bratry. Jeho rodina vlastní vinohrady. Rastignaca hnala touha po penězích a majetku. S tím mu pomáhala jeho sestřenka, paní vikomtesa de Beauséant. Ta mu radila, jak se dostat do vysoké společnosti a taktéž mu dávala cenné rady. Snažil se mu radit i Vautrin, který však hleděl jen na svůj vlastní zisk. Evžen se nejprve staví k otci Goriotovi odměřeně, ale jakmile jej lépe pozná, začne se s ním bavit a zjistí, jaký osud jej potkal. Za pomoci vikomtesy de Beauséant se pozná s dcerami Goriota – Anastásií a Delfínou. Zamiluje se do delfíny, která mu jeho cit opětuje a dokonce mu zařizuje spolu se svým otcem byt. Na konci románu Rastignac pozná pravou tvář společnosti a pochopí, že Vautrin měl zčásti pravdu. Po pohřbu otce Goriota se rozhodne se společností bojovat.
Jacques Collin (Vautrin) se prezentoval jako vždy vtipný a ochotný muž. Snažil se pomoci Rastignacovi na cestě do lepší společnosti, nicméně Rastignac zjistil jeho zlé úmysly a sám ho označil za démona. Snažil se Evženovi dohodit dědičku velikého jmění Viktorínu Tailleferovou, obyvatelku penzionu. Byl to bývalý galejník, který je v závěru příběhu vyzrazen. Vautrin bojuje prosti společnosti, vykořisťuje ji, aby následně mohl sám zbohatnout. Jako jeden z mála přiznává, že se ke společnosti chová právě tak, jako ona k němu. Neustále splétá intriky, využívá korupci. Byl hlavou velkého zločineckého gangu a byl nucen se skrývat. Nakonec jej policie za pomocí Poirota a slečny Michonneauvé chytila.
Anastázie de Restaud je dcerou otce Goriota. Je velice krásná a elegantní, nicméně marnivá a necitlivá. Vůbec jí nezáleží na otcovi, jen na jeho penězích. Byla nevěrná svému manželovi s Maximem de Trailles. Ten se dostal hraním na mizinu a Anastázie za něj platila dluhy, předala mu i rodinné diamanty. Nakonec pochopí velikost otcovy lásky, když jej vidí umírajícího v penzionu.
Delfína de Nucingen byla druhou dcerou otce Goriota, více citlivější než Anastázie. Byla manželkou starého Alsasana, měla velice ráda peníze. Závidí sestře vyšší postavení ve společnosti. Zamiluje se do Rastignaca a zařídí mu byt. Ke konci příběhu se však její zdánlivá láska k otci ukáže v pravém světle – pro postup ve společnosti je ochotná opustit svého otce i na smrtelné posteli.
Jazyk, styl, autorský postoj
Autor v románu používá v hojné míře především přechodníky a dobové výrazy (dnes již archaismy a historismy). Rozlišuje i mluvu vyšší a nižší vrstvy. Vyšší vrstva se vyjadřuje květnatým jazykem plných metafor (a dvojsmyslů), zatímco nižší vrstva často užívá hovorovou mluvu či slangové výrazy. Výrazným prvkem je i nadměrné užívání přípony –ráma (využívají ji především obyvatelé penzionu, ledoráma, Rastignacoráma aj.), tyto slova řadíme k neologismům. Autor se detailně věnuje popisům prostředí. Využívá rozličná přirovnání a metafory. Dlouhé pasáže věnuje Rastignacovu náhledu na svět, které doplňuje celkový náhled na společnost. Často užívá dlouhých monologů, využívá rozličná interpunkční znaménka (pomlčku, vykřičníky). Děj se posouvá především díky barvitým dialogům, které jsou charakteristické pro každou postavu (Goriot lehce poetický a plný životní vážnosti, Rastignac plný mladického nadšení, Vautrin jízlivý a kritický).
V románu Otec Goriot jasně vidíme autorův názor na tehdejší společnost. Staví se k ní velice kriticky, odmítá její přetvářku a faleš, kterou vystavuje na obdiv. Proniká hluboko do povrchní vyšší společnosti a ukazuje nám ji v pravém světle. Zároveň se důkladně věnuje špatným vlastnostem lidí z nižších tříd. Autor nám v románu popisuje lidskou touhu po penězích, která dusí morálku a smysl pro čest. Popisuje společnost jako bezcharakterní a plnou falešné etikety. Velice soucítí s ubohým otcem Goriotem, který je v románu popisován jako obětní beránek, člověk, který podlehl tlaku společnosti. Zároveň však obhajuje mladické ambice hlavního hrdiny – Evžena – který ke konci románu prozře. Autor tedy nabádá své čtenáře k tomu, aby stejně jako Evžen prozřeli a postavili se proti společnosti. Vyjadřuje se také kriticky k byrokracii a penězům, které podle Balzaca ovládají lidská srdce.
Moje hodnocení
Zpočátku jsem měla veliký problém se do knihy začíst. Expozice celého románu byla na můj vkus příliš zdlouhavá a nezáživná. Nicméně s nástupem Delfíny na scénu se celé vyznění díla změnilo. Velice jsem si vychutnávala monology postav – zaujal mě především Vautrin, ať už pro jeho temnou minulost, tak pro realističnost celé jeho postavy. Řadí se tak mezi mé nejoblíbenější postavy. Teprve až v závěru na člověka dolehne temné poselství celého příběhu. Konec, kdy se autor dlouhé stránky věnuje bolestem otce Goriota, román právem řadí mezi perly literatury. Balzac ve svém románu Otec Goriot dokázal mistrovsky popsat společnost, vykreslil realistické typy postav, nicméně občas především postavy z vyšších kruhů působily trochu uměle.