VLADIMIR NABOKOV - LOLITA

 Vladimir Vladimirovič Nabokov (1899 - 1977) patří mezi typické představitele intelektuální prózy. Díla tohoto stylistického a jazykového virtuoze však nikdy neměla ráž čistě formálního experimentu. Narodil se v Petrohradě do aristokratické rodiny, která však za občanské války prchla před bolševiky z vlastní a emigrovala na Západ. Nabokov dostudoval v Anglii a nějaký čas pobýval v Německu, odkud na konci třicátých let z obavy před nacismem odešel do Francie. Od r. 1940 žel v USA, kde přednášel literaturu, psal literární studie a překládal. Posledních sedmnáct let života strávil ve Švýcarsku. Tento ruský literát vynikal jazykovými schopnostmi, inteligencí i šíří zájmů (byl erudovaným znalcem motýlů). Zpočátku psal rusky (pod pseudonymem Sirin), avšak po odchodu do Ameriky si za literární jazyk zvolil angličtinu. Publikovat také začíná pod svým pravým jménem. Pro Nabobovy knihy je příznačná suverenita, s níž jsem rozvíjeny nejrůznější umělecké hry, např. jazykové. Na rozdíl od řady modernistů se nevzdal ani tradičních vyprávěcích prvků, jako je výrazný příběh či postava. K jeho významným dílům patří LUŽINOVA OBRANA (1930), POZVÁNÍ NA POPRAVU (1938), SKUTEČNÝ ŽIVOT SEBASTIANA KNIGHTA (1941), PNIN (1957) a v neposlední řadě také LOLLITA (1955).

Celková charakteristika

"Lolita je slavná, já ne," prohlásil autor v jednom rozhovorů o svém bezesporu nejznámějším románu, který svým tématem šokoval soudobou společnost. Existují věci, o nichž se na veřejnosti nemluví. Román Lolita pojednává o jedné z nich. Příběh Humberta Humberta a jeho lásky k malé, dvanáctileté Dolores Hazeové však není jen obyčejnou zpovědí zlomeného muže. Jedná se o geniálně propletenou psychologickou hru několika klíčových postav, při níž dochází ke konfrontaci jejich zcela rozdílných světů. Celá kniha dokáže i bezmála půlstoletí po svém vzniku zasáhnout čtenáře otevřeností a důsledností, s níž otevírá a rozvíjí své tabuizované téma, s odstupem času jej však stále výrazněji oslovuje jako to, co vždy představovala především: mistrovsky komponované mnohovrstevné pojednání na téma vášně, lásky a hříchu, vycházející z bohatého kulturního zázemí a překypující pro Nabokova typickou slovní virtuozitou, ironií i humorem.

Kompozice a děj

Děj není nijak složitý či nějak výrazně spletitý, v čemž lze snad vidět jasný autorův záměr. Nekoná se žádná přílišná akce ani sexuální orgie - jednoduchost příběhu však plně doplňuje psychologická charakteristika postav, která spolu se zpracovaným tématem dodává knize neopakovatelný ráz. Román je pojat jako retrospektivní zpověď Humberta Humberta, který se ocitl z nám neznámých důvodů ve vězení. Ve snaze o rozhřešení se několikrát dovolává spravedlnosti a s prosbami o prominutí se otáčí jak na imaginární porotu, tak na čtenáře. V krátké předmluvě je nám představen případ nebožtíka Huberta, dozvídáme se o Lo i jiných postavách. Poté jsme uvedeni do samotného příběhu, kde vypravěč začíná se svou zpovědí. Ta je členěna do svou částí. V první se seznamujeme s Humbertem jako takovým. Ve zkratce je nám představen jeho život, jak se setkal se svou první láskou Annabel, jak se rozvedl se svou první ženou, jak se přestěhoval do Ameriky, jak byl posednut smíchem malých "nymfiček".

Ve výseči mezi devíti a čtrnácti lety se setkáváme s dívkami, jež jistým očarovaným poutníkům, dvakrát i mnohokrát starším než ony, odhalují svou pravou podstatu, která není lidská, nýbrž nymfická (tj. démonická), a já navrhuji, abychom tato vyvolená stvoření pojmenovali "nymfičky". Jsou mezi těmito dvěma věkovými hranicemi nymfičkami všechna děvčátka? Ovšemže ne! Jinak bychom my, my zasvěcení, my osamělí mořeplavci, my nymfomilové už dávno zešíleli. Ani hezká tvářička ještě není kritériem, stejně jako vulgarita nutně nevylučuje přítomnost jistých charakteristických rysů - k smrti odsouzené krásy, prchavého, proměnlivého, duši rozechvívajícího zrádného půvabu -, jimiž se nymfička odlišuje od svých vrstevnic.

Dozvídáme se, jak se Humbert nastěhoval k Hazeovým, kde se poprvé setkal s malou Lolitou. A je to právě ona, Dolores, kdo může za to, že si vezme její matku, majitelku domu, kde je ubytován, a stane se tak Loliným nevlastním otcem. Kolikrát si Humbert představoval, jak stará Hazeová zmizí z povrchu zemského? Kolikrát ji přál vlastnoručně odstranit z cesty? Kolikrát dospěl ke stejnému názoru, že na to prostě nemá? Nakonec mu Charlottu z cesty odstraní naprostá náhoda. A je jen na Humbertovi, aby její malou dcerku utišil. V druhé části je pak zachyceno velké putování napříč Amerikou, kdy se z dvojice stávají milenci na útěku. Psychika postav se začíná rapidně měnit. Téměř roční zastávka ve městě Beardsley je jen jakousi přechodnou stanicí před další úmornou cestou. Jejich život se scvrkává na hodiny v autě a noci v motelech. Když pak Lolita jednoho dne zmizí, Humbert se okamžitě vydává na několikaleté avšak marné pátrání. Postupem času se z ní stává jen jakýsi přelud, krásný sen při ohlédnutí zpět do minulosti. Po třech letech se s Lo setkává znovu. Je jí sedmnáct, je těhotná a šťastně vdaná za chudého a nahluchlého Dicka. Když se pak dozvídá jméno toho, s nímž uprchla, neváhá a vydává se pro pomstu. A jak se na konci knihy dozvídáme, je to právě vražda soka, kvůli níž se nešťastný Humbert ocitá ve vězení. Lolita však není jen zpovědí jednoho pedofila. Je také provokací, kritikou soudobé společnosti. Samotný autor však v doslovu přiznává, že knihu nepsal s žádným výchovným či mravním záměrem. Jednalo se jen o další příběh, který se usídlil v jeho hlavě a chtěl být napsán. Kniha tak může být klidně chápána jako vyprávění o sice zvrhlé, ale neopětované lásce. A láska k Lo je pro Humberta osudová, opravdová, ale velmi bolestivá, až v některých momentech s tímto podivínským zvrhlíkem soucítíte.

Stál jsem na velebném úbočí a naslouchal tomu melodickému tetelení, těm zábleskům osamělých výkřiků s jakýmsi cudným šumem namísto doprovodu, a potom jsem došel k poznání, že ta beznadějně palčivá bolest nepramení z toho, že vedle mě nestojí Lolita, ale že v té harmonii chybí její hlas.

Hlavní postavy

Na jedné straně stojí vypravěč příběhu, čtyřicetiletý Humbert Humbert, anglický profesor původem ze Švýcarska, kterého své okolí hodnotí jako šarmantního a vzdělaného muže neodmyslitelně spojeného se svou evropskou zdrženlivostí. Tento mlčenlivý společník však není ani zdaleka tak obyčejný, jak by se mohl na první pohled zdát. Pod klidnou maskou totiž svádí boj se svými vnitřními démony, jež ho lákají k malým, nevyspělým dívkám, takzvaným "nymfičkám",v nichž nachází svou první velkou lásku z dávných let, jež však záhy zemřela na tyfus. Zpočátku je Humbert naprosto neškodný. Je si plně vědom své "úchylky", ví, že to není správné, a i když jí z části podléhá, nikdy by si nedovolil na kteroukoli "nymfičku" sáhnout či ji zneuctít. Přesto se svou lásku k nevyspělým dívenkám snaží všemožně omluvit. Když mu pak jedna taková dívenka spadne do klína a shodou okolností se ocitá v situaci, kdy je na Humbertovi naprosto závislá, ocitá se na vrcholu blaha. Ale malá Lo už dávno není nevinná a náhle se začnou dít věci, o nichž se nebohému vypravěči nesnilo ani v těch nejdivočejších snech.

Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. El-ó-el-í-té-á: špička jazyka se vydává na třístupňovou procházku patrem a na "-tř!" ťuká o zuby. Lo. Li. Ta. Byla Lo, prostě Lo, každé ráno, kdy vstoje a v jedné punčošce měřila metr pětapadesát. Lolou byla v kalhotkách. Dolly jí říkali ve škole. Jako Dolores se podepisovala. V mém obětí však byla vždycky Lolitou.

Nyní nastává naprostý zvrat v Humbertově osobnosti. Lolita, jak své malé s oblibou říká, si ho omotala doslova kolem prstu. Snesl by jí modré z nebe, jeho obsese však nezná hranic. V pozdějších kapitolách je dokonce ochoten i platit za poskytnuté chvíle slasti. Jen aby mohl být s ní. Jen aby ukojil svou potřebu, svou touhu, která ho při pohledu na svou malou otrokyni zaplavuje. Tato tragická láska je však odsouzena k záhubě mnohem dříve, než se do Humbertova vědomí začne vkrádat sžíravá žárlivost. O jeho pocitech nikdo nepochybuje. Ale jak na tom byla malá Dolores? Právě po položení této otázky začíná čtenáři běhat mráz po zádech, odkrývá se před ním špína zahalená přívalem krásných slov, ukazuje se mu realita, která měla daleko od vysněného ráje, o němž se vypravěč tolikrát zmiňuje. A pak je tu ona, dvanáctiletá Dolores Hazeová usmívající se na nás spolu se svými rovnátky z druhé strany pomyslných vah. Mohla by být Humbertovým protikladem - mladá, nedospělá, svěží, rozverná, divoká, prostořeká a mírně přidrzlá. Malá Dolly je všechno jen ne cudná. Je si vědoma své "nymfičnosti" a ráda ji zneužívá, ale až když se ocitá v obětí Humberta Humberta, dochází jí, jaké štěstí ale i prokletí se v jejím neodolatelném kouzlu skrývá. Navenek působí jako sebevědomá dáma, ale uvnitř je pořád malým dítětem, které touží po pevném obětí a párku hezkých slov. To jí však její "otec" nabídnout nemůže.

Kodrcali jsme se tedy na východ, já spíše zničený než osvěžený ukojením své touhy, zatímco ona překypovala zdravím, dvouboký věneček měla stále ještě tak chlapecky úzký, i když k výšce přidala pět centimetrů a k váze čtyři kila. Byli jsme všude. A celkem jsme neviděli nic. A dnes se přistihuji při myšlence, že naše dlouhé putování pouze poskvrnilo křivolakou stopu slizu tu krásnou, důvěřivou, zasněnou, nesmírnou zemi, která tehdy, ohlížím-li se zpět, pro nás nebyla ničím než sbírkou otřepaných map, rozklížených bedekrů, starých pneumatik a jejích nočních vzlyků - každou, každičkou noc -, jakmile jsem začal předstírat, že spím.

I na Lolitě se vztah s jejím opatrovníkem značně podepsal. Avšak do jaké míry byla její morálka narušena, to se může čtenář jen domýšlet. Vypravěč sice během knihy sám několikrát prohlašuje, že tato kniha není o něm, ale o jeho velké lásce, ve skutečnosti ale nevíme nic, než jen to, co je nám o ní Humbert ochoten prozradit. Nejrůznější náznaky "pravé" Lolity musí čtenář hledat mezi řádky, aby pod rozjařeným veselím spatřil tu utrápenou holku, co je nucena den co den spát s mužem, jež se jí nanejvýš hnusí. Dolly však není hloupá ani naivní. Je si moc dobře vědoma, že má Humberta ve své moci a postupem času svůj vliv využívá k tomu, aby od něj utekla. Své místo mají v knize i matka Dolores, Charlotta Hazeová, jež se na krátký čas stane Humbertovou druhou manželkou - pohledná žena poněkud jednodušší povahy, která si cení svého místa ve společnosti v širokém okruhu přátel a nemá ráda narušitele svého osobního štěstí (jak vidí i svou dceru); a po ní je to Clare Quilty, který je v průběhu jen několikrát zmíněn a jehož role vychází na světlo až na samotném závěru knihy - umělec, dramaturg, známý spisovatel, který se s Hazeovými zběžně znal se stal Humbertovým sokem, neboť i on podlehl zrádnému kouzlu "nymfiček" a byl to právě on, kdo od zlotřilého Humberta Lo odvedl.

Jazyk a styl

Originální námět je čtenáři podáván retrospektivně formou zpovědi, proto je kniha celá psána v ich-formě z Humbertova pohledu. Převládající slohový postup je vyprávěcí, úvahový a popisný. Právě popisy vypravěčových pocitů zde hrají hlavní roli. Otevřenost, humor a lehká ironie, s kterými nám autor příběh překládá, jen dokreslují danou atmosféru. Nabokov byl mistr jazyka. Slovní hříčky, přesmyčky, narážky na nejrůznější literáty i jiné, se v knize najdou takřka na každé stránce. Jazyk je převážně spisovný, místy knižní a jinde naopak prokládaný vulgarismy. Často jsou zde francouzská slova či věty.

Ukázka

"Lolito," promluvil jsem, "možná je to nesmysl, ale musím ti to říct. Život je hrozně krátký. Odtud k tomu starému autu, které tak dobře znáš, je to dvacet, pětadvacet kroků. Kratičká procházka. Udělej těch pětadvacet kroků. Teď. Teď hned. Pojď tak, jak jsi, a budeme žít šťastně až do smrti."

Carmen, voulez-vous venir avec moi?

"Chceš tím říct," odpověděla, otevřela oči a trochu se nadzvedla (had, který se chystá k výpadu), "chceš tím říct, že nám [nám!] ty peníze dáš, jenom když s tebou půjdu na hotel? Tohle chceš říct?"

"Ne," řekl jsem, "špatně jsi mě pochopila. Chci, abys opustila Dicka, tu svoji náhodou známost, a tuhle hroznou díru a odjela se mnou - žit se mnou, umřít se mnou a dělat všechno se mnou" (něco v tom smyslu).

"Ty ses zbláznil," řekla a v tváři jí zacukalo.

"Promysli si to, Lolito. Nic tě tady nedrží. Leda snad - no, ale nevadí." (Udělení milosti, chtělo se mi říci, ale neřekl jsem.)

"V každém případě, i když odmítneš, dostaneš svoji... trosseau."

"Vážně?"

Podal jsem jí obálku se čtyřmi sty dolary v hotovosti a šekem na dalších tři tisíce šest set.

Opatrně, nevěřícně přijala mon petit cadeau; a potom jí čelo nádherně zrůžovělo. "Chceš říct," pronesla s mučivým důrazem, "že nám dáváš čtyři tisícovky?" Zakryl jsem si rukou obličej a z očí mi vytryskly nejplačtivější slzy, jaké jsem kdy prolil. Cítil jsem, jak mi proklouzávají mezi prsty a dolů po bradě, spalovaly mě, a ucpal se mi nos, ale já ne a ne přestat, a v tom se dotkla mého zápěstí.

"Nedotýkej se mě, nebo umřu," řekl jsem. "Víš určitě, že se mnou nepojedeš? Neexistuje žádná naděje, že se vrátíš? Řekni mi alespoň tohle."

"Ne," řekla. "Ne, miláčku, ne."

Dosud nikdy mi tak neřekla.

"Ne," opakovala, "to je vyloučeno. To bych se spíš vrátila ke Kvé. Chci říct -"

Hledala slova. V duchu jsem jí pomohl. ("On zničil mou lásku. Ty jsi mi zničil jenom život.")

(str. 314 - 315)

Můj názor na dílo

Toto dílo mne lákalo již delší dobu. Můj zájem odstartoval zpracovaným tématem, byl pozitivně přiživen ukázkou v čítance a následně ukojen přečtením samotné knihy. Bylo zvláštní pročítat se myšlenkami psychopata. Nabokov má však úžasnou schopnost vtáhnout čtenáře do děje a mě si získal již během pár prvních písmenek. Bylo mi jasné, že se nejedná o oddychovou četbu, že nebudu moct jen sedět a pasivně hltat jedno písmenko za druhým, ale že budu muset zapojit všechny buňky mozkové, abych správně pochopila sdělení před sebou. Stálo to za to, když počáteční lehký úsměv na tváři zvolna přerostl v mrazení v zádech. Je to silný příběh a Nabokov v něm ukázal, že mezi světové literáty prostě patří. Je to úžasná kniha a já jsem ráda, že je teď součástí mé skromné knihovničky. Jednou s k ní určitě vrátím.