KAREL HYNEK MÁCHA - MÁJ

Karek Hynek Mácha (1810 – 1836) se narodil v Praze. Vystudoval filozofickou a právnickou vysokou školu, mimo to se věnoval také ochotnické divadelní činnosti ve Stavovském a Kajetánském divadle. Nechával se inspirovat zahraničními spisovateli, jako byli například Shakespeare, Scotte, Goethe, ale především Byron. Pro dílo Máj mu byl inspirací příběh, který se skutečně stal blízko hradu Bezdězu, kde jistý Hynek Schiffner zabil svého otce, protože mu bránil v lásce. Sepsal mnoho děl, která byla publikována v Tylovských Květech, neboť právě Mácha křtěný Ignác měl s J. K. Tylem přátelské vztahy.   Velmi rád chodil do přírody na dlouhé túry, například do Krkonoš, kde mohl objevovat krásy a skvosty přírody. Z těchto pochůzek zamýšlel sepsat tetralogii Kat, avšak stihl napsat pouze jeden román a to s názvem Křivoklát. Jeho tvorba je tedy lyrizovanou prózou. Osobností to byl cholerik a velký žárlivec, například často obviňoval Lori, že dítě, co čekají, není jeho. Samotné soužití s Máchou muselo být velmi těžké. Jejich vztah také poznamenaly bouřlivé hádky a časté rozchody. Uvnitř byl Mácha nevyrovnaný a nevyvážený, naproti tomu to byl velký romantik a alespoň nynější současnost ho považuje za básníka vrcholu českého romantismu.

     Kniha Máj musela být vydána na jeho vlastní náklady a bohužel se za svého života a nakrátko i po smrti setkala s kritikou vlastních vrstevníku, neboť na díle jim vadil příliš velký pesimismus a subjektivita. Jedním z kritiků byl jeho přítel J. K. Tyl, který svůj nesouhlas k této tvorbě vydal až po smrti Máchy, za což byl některými kritizován, neboť Mácha již neměl tu možnost bránit se. Dalším z kritiků byl například Jan Slavomír Tomíček, který tvrdil, že Mácha není vůbec vlastenecký. Obecně pak vadil fakt, že prý po smrti neexistuje posmrtný život, ale pouhé "nic", že dílo je velmi revoluční a že je zde až přespříliš velký kontrast (např. pučící příroda x lámání Vilémových oudů). Bohužel Karel Hynek Mácha zemřel velmi mlád a to již ve 26 letech roku 1836, dva dny před svou plánovanou svatbou s Lori. Před několika lety byla vydána kniha s názvem Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy, kde Mácha velmi pikantně pod šifrovanými hesly popisuje svůj intimní život.

Charakteristika díla

Dílo Máj je napsáno jako drama a také zde dochází ke střídání lyrických, lyricko-epických a mírně epických pasáží. Například všechny čtyři zpěvy začínají lyrickým popisem přírody a teprve po tomto úvodu je do knihy zařazena lyricko-epická pasáž. Hlavním tématem je láska a nevěra a také nesvoboda dvou mladých lidí milovat se. Mácha ukazuje, že člověk je pro lásku schopen se i obětovat. Do básně se mimo jiné prolínají i filosofické myšlenky autora, např. otázku ohledně života a smrti a co bude po ní.

Tam prázdno pouhé – nade mnou,
a kolem mne i pode mnou
pouhé tam prázdno zívá. –
Bez konce ticho – žádný hlas –
bez konce místo – noc – i čas – – –
to smrtelný je mysle sen,
toť, co se ‚nic‘ nazývá.
A než se příští skončí den,
v to pusté nic jsem uveden. – – –"
Vězeň i hlas omdlívá.

Jedním z hlavních témat je i nádherná příroda českých lesů, kterou dokazují již první verše:

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.

V díle je Mácha ke své zemi vlastenecký a popisuje její přírodu jako ten největší skvost všeho (téma krásy přírody je taktéž hlavním tématem knihy, osudy Viléma a Jarmily jsou pouze podtextem). O tom, že básník v díle smýšlí opravdu vlastenecky lze zjistit již z předmluvy – předzpěvu k dílu, kde vychvaluje český národ. Máchovými ústy Vilém považuje zemi (přírodu) jako to nejkrásnější a nejposvátnější, jako matku a kolébku:

Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,
v šírou tu zemi, zemi jedinou,
v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní.

Kompozice a děj

Děj je napsán a uspořádán chronologicky – podle časové posloupnosti, avšak například ve vzpomínkových pasážích je retrospektivní – obsah shrnut a teprve dopodrobna popsáno, co se stalo. Vnitřní výstavba děje: Jarmila po zjištění nadcházející popravy Viléma spáchá sebevraždu (expozice).  Poté se seznamujeme s Vilémem a jeho počátečními úvahami (kolize). S tímto také získáváme přesný obraz situace a pointu, proč Vilém zavraždil svého otce (krize). Vilém se loučí se svojí vlastí a je popraven (peripetie). Místem, kde byl hlavní hrdina popraven, projíždí básník, který má představovat samotného Máchu. Onen básník s Vilémem soucítí a ztotožňuje svůj život s tím Vilémovým (katastrofa). Celé dílo je členěno na 4 zpěvy a 2 intermezza, Mácha tak odkazuje na výstavbu podobnou písním – báseň je velice melodická, objevuje se opakování motivů, vět (refrén).

I.Zpěv – (Umístění děje do přírody a také její nádherný popis. Motiv lásky a nevěry. V této části první tragédie – Jarmilina sebevražda.) Mácha nám v prvních verších popisuje nádhernou přírodu a nastiňuje nám situaci, kdy Jarmila čeká u břehu jezera na svého milého. Avšak místo něho připlouvá v člunku jiný ji známý muž a sděluje, že Vilém má být zítřejšího dne popraven, neboť je otcovrahem. Jeho otec ho jako mladého vyhnal z domu a on se přidal k loupežníkům. Právě Vilémův otec svedl Jarmilu, milenku Viléma a není tedy divu, že se Vilém pomstil. Po tomto zjištění Jarmila skočila ze skály a spáchala tak sebevraždu.

II. Zpěv  - (Popis přírody v okolí vězení, bližší seznámení s Vilémem, Vilém řeší myšlenky ohledně své viny a neviny, dále si pokládá otázku, co může být po smrti, zjišťujeme, že do jeho popravy zbývá již jen jeden den. Je zde velký kontrast mezi věčností přírody a zbývajícího času do Vilémovy popravy.) Ve druhém zpěvu nám autor skýtá pohled na vězení a vězně Viléma, který přemýšlí nad svým osudem, srovnává se s faktem, že zabil svého otce. Přičítá mu však vinu, neboť právě jeho otec ho jako mladého vyhnal a uvrhl ho na okraj společnosti a svedl jeho milovanou.

"Sok – otec můj! Vrah – jeho syn,
on svůdce dívky mojí! –
Neznámý mně. – Strašný můj čin
pronesl pomstu dvojí.   
Proč rukou jeho vyvržen
stal jsem se hrůzou lesů?

Máchovými slovy se snaží Vilém dospět k závěru, zda za to, že je ve vězení může on sám nebo na tom má podíl viny i jeho otec, nedokáže se s tím vyrovnat. "pronesl pomstu dvojí" – autor odkazuje na fakt, že vinu nese i otec.

Čí vinu příští pomstí den?
Čí vinou kletbu nesu?
Ne vinou svou! – V života sen
byl jsem já snad jen vyváben,
bych ztrestal jeho vinu?
A jestliže jsem vůli svou
nejednal tak, proč smrtí zlou
časně i věčně hynu? –

Také zde řeší otázku smrti a dochází k závěru, že místo posmrtného života nastává pouhé nic. Z této pasáže můžeme odvodit, že Vilém byl ateistou (a pravděpodobně i Mácha sám).

Tam prázdno pouhé – nade mnou,
a kolem mne i pode mnou
pouhé tam prázdno zívá. –
Bez konce ticho – žádný hlas –
bez konce místo – noc – i čas – – –
to smrtelný je mysle sen,
toť, co se ‚nic‘ nazývá.
A než se příští skončí den,
v to pusté nic jsem uveden. – – –"
Vězeň i hlas omdlívá.

Vilém poté ze zoufalství upadá do spánku, a když ho kontroluje strážný a slyší Vilémova slova, která mumlá ze spaní, je tím tak dojat, že mu tečou slzy po tváři a od té doby se na nikoho již neusměje.

I. Intermezzo – (Duchové mezi sebou pějí o nadcházející Vilémově smrti) Duchové a mrtví mezitím o půlnoci oslavují očekávaný příchod Viléma mezi své řady právě na popravišti, kde má být popraven. Samotná příroda pak říká, co dá popravenému jako dar.

III. Zpěv – (Vrchol (krize) díla, Vilém má možnost se naposled pomodlit a rozloučit s vlastí a poté následuje jeho poprava. Otázky, které Vilémovými ústy klade Mácha, jsou obžalobou celé společnosti. Druhá tragédie – poprava Viléma.) Ve třetím zpěvu Mácha začíná nádherným popisem krajiny a poté se vrací k lyricko-epické části, kdy Vilém je veden na popraviště a všude kolem se shlukuje velký zástup, aby mohl shlédnout tu podívanou. Vilém má poslední možnost pomodlit se a rozloučit se se svojí vlastí. Poté si kleká na zem a kat mu usekne mečem hlavu.

II. Intermezzo – (Popis přírody, kde byl Vilém popraven. Pláč a stesk jeho druhů.) Autor nastiňuje obraz krásné a klidné horské krajiny. Také se tato část zabývá nářkem Vilémových druhů – zbojníků, kteří jsou zahaleni do bílých plášťů, a stále dokola opakují, že jejich vůdce zhynul, že jejich pán je mrtev.

IV. Zpěv – (Na místo popravy se po čase vrací básník, který o sobě tvrdí, že je poutníkem a právě s tímto tvrzením a i s osobou Viléma se ztotožňuje Mácha samotný. Zamýšlí se nad tragikou osudu.) Poslední zpěv básně je popisován autorem v ich-formě. Básník projíždí městem, kde byl popraven Vilém a na pahorku, kudy projíždí s koněm, nalezne Vilémovu bledou lebku. Další den se ptá hospodského, co se zde stalo, a on mu poví pravdivý smutný příběh. V této části se Mácha přirovnává k Vilémovu osudu a ztotožňuje se také s postavou poutníka. Mácha prezentuje budoucnost jako neznámou a své dětství jako děj, který se již nedá vrátit. Závěrem předkládá lásku jako stav bez konce.

Hlavní postavy

Vilém – Zabil svého otce, neboť ten mu svedl jeho milovanou Jarmilu. Za to byl uvězněn do žaláře a byl nad ním vynesen rozsudek smrti. Svého otce bral v lásce jako soka. Mlád byl otcem vyhnán, a proto ho příliš neznal. Přidal se k loupežníkům a z jeho jména – "Strašný lesů pán" – lze usoudit, že se bouří proti společenským konvencím, také soudu. Zároveň byl jistě velmi žárlivé, pomstychtivé a výbušné povahy. Vilém nebyl typickým hrdinou tehdejší doby, neboť soudobí kritici preferovali a upřednostňovali optimistické vlastnosti a hlavně optimistický děj, avšak v tomto díle je Vilém velmi pesimistický a dílo taktéž. Navíc doposud nebyl hlavním hrdinou románu člověk, který byl popraven z otcovraždy.

Mácha (Poutník) – Tak jako většina romantiků se ztotožňuje svým životem s tímto dílem. Avšak zde je velmi tenká hranice mezi tím, jestli hlavní hrdina Vilém je psán podle Máchova života či Mácha podle napsaných slov žije. Mácha s Vilémovým osudem soucítí a zároveň se s ním ve IV. Zpěvu ztotožňuje. Události svého života považuje za podobné až téměř stejné těm Vilémovým.

Jazyk a styl

V samotném díle je jasně citelný kontrast - samotný námět mezi krásnou pučící a dokonalou májovou přírodou a oproti tomu člověk čekající na smrt, či popis vlamování Vilémových údů do kola. Objevují se často gradace ("Hluboká noc – temná je noc! – Temnější mně nastává – – –), Mácha je mistr metafory (jezero zvučelo tajný bol; - Po modrém blankytu bělavé páry hynou; až se široširé nebe noční rosou rozplakalo). Velmi časté jsou personifikace (kvetoucí strom lhal lásky žel; o lásce šeptal tichý mech), básnický epiteton (zelené jezero, bílé páry, brunatné slunce, blankytné pásky). Důležitou roli zde hrají oxymórony (bledé jasno, mrtvé milenky cit, strhané struny zvuk). Velice časté jsou nejrůznější figury, které pomáhají udržet zpěvavost a dynamičnost celého díla. Anafory (zní – hyne – zní a hyne – //  zní – hyne – zní a hyne zas.), epizeuxis ( i širým dolem – dál a dál ; Tam žádný – žádný – žádný cíl) apod.

Moje hodnocení

Dílo mě velmi zaujalo nejenom pro svoji čtivost a nádherné zvukomalebné verše, ale nadchlo mě také téma díla a i jeho motiv. Hlavním důvodem, proč jsem pro dílo nakloněna byl dokonalý popis přírody, který mimochodem Mácha jako první dokázal dotáhnout až k takové dokonalosti, že ne neprávem je označován jako mistr metafory a také autor vrcholného romantismu. Dílo bylo velmi čtivé, avšak někdy potřebovalo větší představivost a více času k pochopení pointy autorových slov.