Milan Kundera (nar. 1929) chtěl být na začátku své spisovatelské dráhy hudebním skladatelem. Toto rozhodnutí má jistě co do činění s jeho otcem, muzikologem a klavíristou Ludvíkem Kunderou, který působil na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Ačkoliv se Milan Kundera skladatelem nakonec nestal, studium hudby mělo značný vliv na jeho estetické vnímání i prozaický styl. Kundera byl v šedesátých letech tvůrcem výrazně angažovaným ve věcech veřejných. Po projevu na 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů (1967) byl vyřazen z oficiální literatury v době tzv. normalizace. Musel opustit fakultu FAMU, kde přednášel světovou literaturu, a bylo mu znemožněno publikování. Jeho situaci nakonec vyřešila možnost stáže a výuky na francouzských vysokých školách. Z Francie se Kundera odmítl do Československa vrátit; v roce 1987 byl zbaven českého občanství. Nakonec se usídlil v Paříži, kde žije dodnes. Své romány nyní píše pouze francouzsky. Mezi jeho neznámější díla patří Žert (1967), Valčík na rozloučenou (1979), Kniha smíchu a zapomnění (1981) Nesmrtelnost (1993), Nesnesitelná lehkost bytí (2006), aj.

Alexander Sergejevič Puškin (1799 -1837) byl ruský básník, prozaik a dramatik, zakladatel moderní ruské literatury a tvůrce novodobého ruského básnického jazyka. Pocházel ze starobylé šlechtické rodiny, vzdělání získal na učilišti v Carském Selu a poté žil jako úředník v Petrohradě. Za svobodomyslné verše byl vypovězen na jih Ruska a na rodinný statek u Pskova. Mikuláš I. mu roku 1826 po vstupu na trůn povolil pobyt v Moskvě, kde Puškin žil pod policejním a cenzurním dohledem. Po svatbě r. 1831 s Natalií Nikolajevnou Gončarovovou přesídlil do Petrohradu, r. 1833 mu byla udělena nižší dvorní hodnost podkomořího, ale vleklými hmotnými starostmi trpěl i nadále. Zemřel na zranění při souboji s milencem své ženy, do něhož ho vehnaly dvorské intriky. V slavném románu ve verších Evžen Oněgin (1823—1833, Евгений Онегин) Puškin vrcholně ztvárnil problematiku moderní osobnosti, zprvu zobrazovanou v romantických poemách, a zrelativizoval dosud ustálené slohové prostředky – svého hrdinu interpretoval tragicky i parodicky. Autorova koncepce ruských dějin, zdůrazňující lidový i národní princip, byla východiskem dramatu Boris Godunov (1825, Борис Годунов). Ve 30. letech vznikla významná díla prozaická, v nichž se Puškin kriticky stavěl proti nepřirozeným konvencím života vysoké společnosti, např. Piková dáma (1833, Пиковая дама), Na motivy Puškinových děl skládal opery Petr Iljič Čajkovskij.

Alexander Sergejevič Puškin (1799 -1837) byl ruský básník, prozaik a dramatik, zakladatel moderní ruské literatury a tvůrce novodobého ruského básnického jazyka. Pocházel ze starobylé šlechtické rodiny, vzdělání získal na učilišti v Carském Selu a poté žil jako úředník v Petrohradě. Za svobodomyslné verše byl vypovězen na jih Ruska a na rodinný statek u Pskova. Mikuláš I. mu roku 1826 po vstupu na trůn povolil pobyt v Moskvě, kde Puškin žil pod policejním a cenzurním dohledem. Po svatbě r. 1831 s Natalií Nikolajevnou Gončarovovou přesídlil do Petrohradu, r. 1833 mu byla udělena nižší dvorní hodnost podkomořího, ale vleklými hmotnými starostmi trpěl i nadále. Zemřel na zranění při souboji s milencem své ženy, do něhož ho vehnaly dvorské intriky. V slavném románu ve verších Evžen Oněgin (1823—1833, Евгений Онегин) Puškin vrcholně ztvárnil problematiku moderní osobnosti, zprvu zobrazovanou v romantických poemách, a zrelativizoval dosud ustálené slohové prostředky – svého hrdinu interpretoval tragicky i parodicky. Autorova koncepce ruských dějin, zdůrazňující lidový i národní princip, byla východiskem dramatu Boris Godunov (1825, Борис Годунов). Ve 30. letech vznikla významná díla prozaická, v nichž se Puškin kriticky stavěl proti nepřirozeným konvencím života vysoké společnosti, např. Piková dáma (1833, Пиковая дама), Na motivy Puškinových děl skládal opery Petr Iljič Čajkovskij.

Arnošt Lustig se narodil 26. 12. 1926 v Praze. Již jako mladý prošel koncentračními tábory v Terezíně, Buchenwaldu a Osvětimi. Jeho hrůzné zážitky z druhé světové války poté sepsal v moha svých dílech. Po útěku z transportu roku 1945 se aktivně podílel na pražském povstání. Po vystudování Vysoké školy politických a sociálních věd působil jako rozhlasový reportér, novinář časopisu Mladý svět, šéfredaktor Playboye nebo jako scénárista. Po roce 1968 kvůli politické situaci emigroval nejprve přes Itálii do Izraeli, později přes oceán do Ameriky. Zde přednášel literaturu na univerzitě ve Washingtonu. Nyní žije střídavě v Praze nebo Washingtonu a aktivně přednáší na univerzitách, vyučuje tvůrčí psaní. Rysy jeho tvorby vychází z drastických zkušeností hlavně z koncentračních táborů (vydává osobní zpověď). Zachycuje osudy mladých dívek, žen a starých lidí, kteří jsou nejvíce zranitelní. Všechny události představuje tak, jako by byly každodenní rutinou. Soustřeďuje se na psychiku a používání jednotlivce, na niterné prožitky a vztah jedince k sobě samému. Vydal řadu publikací převážně s protiválečnou a protinacistickou tématikou, zabýval se holocaustem, jmenujme např. sbírku povídek Noc a naděje (1957), Démanty noci (1958), světoznámé romány Dita Saxová (1962), nebo Motlitba pro Kateřinu Horowitzovou (1964), novely Nemilovaná (1972), Tma nemá stín (1991), Modrý den (1995) či  Krásné zelené oči (2000). Stále píše, mezi poslední kousky patří Láska a tělo (2004). V roce 2009 byl nominován  na Mezinárodní Man Bookerovu cenu za dlouhodobý přínos světové literatuře v angličtině.

Oscar Fingal O'Flahertie Wills Wilde (1854 - 1900) byl v Anglii působící dramatik, prozaik, básník a esejista irského původu. Narodil se v Dublinu do velmi abstraktní rodiny. Matka byla novinářka a básnříka, otec antikvář a doktor. Se svou manželkou splodil dva syny - Cyrila a Vyvyana. Po rozvodu se seznámil s Alfredem Douglasem, do kterého se zamiloval. V té době ilegální homosexualita mu vynesla pár let za mřížemi. Při studiích na Oxfordu se seznámil s dekadentními názory a posledně se stal ústřední postavou hnutí dekadentů, proklamujících oslavu krásy a odmítajících spojení umění a morálky. Svůj život žil svobodně a nesputaně bez ohledu na konvence a morálku vyšších vrstev viktoriánské Anglie. Svými výstřednostmi častokrát vědomě šokoval prudérní společnost, což ho vyneslo na vrchol, ale následně to taktéž způsobilo jeho pád, aby nakonec ve věku 46 let zemřel ve špíně a bídě ve Francii. K jeho nejslavnějším dílům patří jeho román Obraz Doriana Graye, drama Salome a dvě konverzační komedie Jak je důležité míti filipa a Ideální manžel.

Karel Čapek (1890-1938) se narodil v Malých Svatoňovicích, většinu dětství strávil v podkrkonošské Úpici. Karlův otec byl lékařem oblíbeným v celém kraji (spisovatel ho láskyplně zpodobil v románu Krakatit). Matka měla kulturní zájmy, nejmladšího Karla zbožňovala a rozmazlovala. Vztahy se sourozenci Helenou a Josefem byly velmi dobré, a to i dospělosti; první díla psali Karel s Josefem společně a publikovali je pod jménem bratři Čapkové. Karel začal psát už jako student. Po gymnáziu v Hradci Králové pokračoval v Brně a maturitu složil v Praze, kam se po otcově onemocnění rodina přestěhovala. Na Filosofické fakultě Karlovo univerzity studoval vedle filozofie, dějin výtvarného umění a estetiky také francouzskou, německou a anglickou jazykovědu. Pro těžkou vadu páteře nemusel Karel Čapek na frontu; krátce byl vychovatelem v hraběcí rodině Lažanských, nedlouho potom redaktorem Národních listů a pak oba bratři nastoupili do redakce Lidových novin, kterým Karel zůstával věrný i v době, kdy už byl dávno existenčně zajištěn. Významná část Čapkovy novinářské tvorby byla věnována úsilí kultivovat vztahy mezi národy, které v Československu žily, vést lidi k toleranci, zároveň hledat nejlepší způsob, jak by se daly spravovat věci veřejné. Čapek se vyslovoval prakticky ke všem podstatným problémům společnosti, ale současně psal i vtipné fejetony o nejvšednějších věcech, které člověka obklopovaly. Objevoval tak pro sebe i pro čtenáře obyčejný svět jako svět mnoha překvapení. Čapek napsal řadu známých děl, kterými se proslavil nejen u nás, ale i v zahraničí. Mezinárodní věhlas mu získalo utopické drama R.U.R., známá je i Bílá nemoc, Válka s Mloky či jeho nejrozsáhlejší román Krakatit. K jeho nejčtenějším pracím však neodmyslitelně patří Povídky z jedné a druhé kapsy.

William Clark Styron mladší (1925, Newport News - 2006, Martha's Vineyard) byl významný americký prozaik a především také díky svému původu představitel tzv. jižanské prózy; rodák z Virginie, který se však sám za "jižana" nepokládal, ale v jehož díle se jeho jižanské kořeny přesto nesporně projevují. Studoval na vysoké škole v Severní Karolíně, kde také prodělal výcvik u jednotky námořní pěchoty. Bojů ve druhé světové válce se však přímo nezúčastnil. Po válce dokončil studia na vysoké škole a pak krátce pracoval jako nakladatelský redaktor. Úspěch prvního románu Ulehni v temnotách (1951) mu umožnil věnovat se pouze literární práci. Po dvouletém studijním pobytu v Evropě, kde se oženil a kde založil i prestižní literární časopis Paris Rewiew, se vrátil do Spojených států. Jeho román Doznání Nata Turnera (1967) byl oceněn v roce 1968 Pulitzerovou cenou. Mezi jeho další slavná díla patří Zapal tento dům (1960), avšak jeho neznámějším a dodnes čteným románem Sophiina volba (1979).

Viktor Dyk (1877 - 1931), rodák z Pšovky u Mělníka vystudoval se do světa literatury zapsal především jako příslušník generace buřičů. Navštěvoval pražské gymnázium v Žitné ulici, kde byl jedním z jeho učitelů Alois Jirásek. Poté studoval na Karlově Univerzitě práva, avšak svůj život zasvětil žurnalistice, literatuře a politické kariéře. Byl významný básník, prozaik a dramatik, kulturní a politický publicista, divadelní a literární kritik, překladatel z francouzštiny a němčiny. Od roku 1907 redigoval časopis Lumír, což mu vydrželo až do jeho smrti. Svá díla nicméně publikoval i v jiných časopisech. Jeho ranná poezie se objevila v Moderní revui či Světozoru, vedl fejetonistickou rubriku v Lidových novinách a významně působil taktéž v Pokrokové revui, Samostatnosti a Národních listech. V roce 1911 Viktor Dyk neúspěšně kandidoval za stranu Samostatnost ve volbách do říšské rady. Brzy po volbách se stal důsledným stoupencem řešení české otázky, počítajícího s násilným odtržením od rakouské monarchie. Za první světové války byl za svou publicistiku vězněn. Po vzniku samostatného Československa se stal poslancem za národně demokratickou stranu, v roce 1925 senátorem. Viktor Dyk zemřel na srdeční mrtvici při koupání se v Jaderském moři v blízkosti jugoslávského ostrova Lopud. V této souvislosti je často připomínána jeho báseň Soumrak moře ze sbírky Devátá vlna (1930). Z ostatních děl stojí za zmínku básnické sbírky A porta infern (1897), Síla života (1898), lyricko-epická poema Milá sedmi loupežníků (1906), povídka Stud (1900), sbírka povídek Píseň o vrbě, novela Krysař (1915) a román Prsty Habakukovy (1925).

Romain Rolland (1866 - 1944) byl francouzský prozaik, dramatik, esejista, hudební historik a kritik, nositel Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1915. Profesor dějin hudby na Sorbonně, autor mistrovských životopisů významných osobností, pacifista stavějící se proti válce a fašismu. Humanistické dílo vzniklo jako reakce na morální krizi francouzské společnosti podléhající dekadentní prázdnotě a bezduchému měšťáctví. Mezi jeho nejznámější díla patří desetidílný románový cyklus Jan Kryštof (1904-12), protiválečná novela Petr a Lucie (1919), historický román Dobrý člověk ještě žije (1920) a jeho druhý románový cyklus Okouzlená duše (1922-23).

Molière (1622-1673), vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin, byl francouzský herec, dramatik, spisovatel v období klasicismu. Proti vůli rodiny stal kočovným hercem a zvolil si tak svůj doživotní pseudonym. Velmi brzy se svými hrami proslavil zejména mezi chudinou. Jeho hry často kritizovaly společnost a mravy, často se tedy jejich autor dostával do sporů se šlechtou. Věnoval se především tzv. nízkým žánrům, komedii a frašce. Později založil vlastní kočovnou společnost, se kterou cestoval po celé Francii, účinkoval též na královském dvoře. Svými hrami se vysmíval šlechtě a její morálce, odsuzoval pokrytectví, snobství nebo postavení žen ve společnosti. Hraní se mu stalo osudným – při jeho poslední hře – Zdravý nemocný – bravurně zvládl představení, přestože měl horečku a dávivý kašel. Tohoto představení se zúčastnil i Ludvík XIV., který se po skončení představení přidal k potlesku. Molière se však slávy nedočkal – jakmile sestoupil z jeviště, zhroutil se a v deset hodin večer umřel. Mezi jeho nejznámější – dodnes hraná díla – patří především kriticky laděná komedie Lakomec (1668, L'Avare), komediální Zdravý nemocný (1673, Le Malade imaginace), veršovaný Misantrop (1666, Le Misanthrope) a ostře satirický Tartuffe (1664, Le Tartuffe).